Rok 2004.

    Naši první letošní procházku s botanikem panem Chánem jsme si domluvili na středu 7.4., i když se to vzhledem k deštivému počasí a blížícím se svátkům moc nehodilo. Chtěli jsme se totiž podívat na Ryšavou přibližně ve stejném čase jako v minulých letech (11.4.2001 a 9.4.2002). Déšť nás mohl jedině potěšit, protože v přírodě jsou pořád ještě znát následky loňského sucha. Na první pohled se to nezdá, protože v řekách je výška hladiny normální, ale zásoby spodních vod se ještě nestačily doplnit.

    Ještě odpoledne to vypadalo, že se v lese pořádně urousáme, ale v 16.30, kdy jsme měli sraz, bylo už po dešti. Sešlo se nás 15, z toho 7 dětí a středoškoláků.

    Vydali jsme se obvyklou cestou přes neobdělávané pole zarostlé pýrem. Pan Chán nám už vícekrát vysvětloval, že pýr dokáže zabrat určité území vysloveně jen pro sebe, protože nepustí semena ostatních rostlin k zemi. Pouze na místech, kde je jeho souvislý porost nějak mechanicky narušen, se může uchytit něco jiného. Znovu jsme si to všechno zopakovali, protože na dnešní procházce s námi byla jedna úplně nová účastnice - mladá maminka s malým Radovanem, Bětuškou a jejich kamarádkou Martinkou. Pan Chán nám vyprávěl také o tom, jak se příroda v našich zeměpisných končinách snaží každou neobdělávanou plochu navrátit lesu, což se jí také po kratším nebo delším čase povede. Mohli jsme to vidět i v prostoru mezi zahrádkami, kde býval hluboký úvoz, ten byl později zavezen a nyní už je částečně zarostlý náletovými dřevinami. Dozvěděli jsme se, že např. v bývalém vojenském prostoru Boletice (na Českokrumlovsku) probíhá toto přirozené zalesňování zatím nezvykle pomalu, právě proto, že se tam vytvořil velice hustý porost různých druhů rostlin. Na některých místech, kde zůstaly díry po granátech apod., se ale dřeviny (hlavně lísky) uchytily. Pro botaniky je velice zajímavé tento vývoj sledovat. Lokalita Boletice je významná i jako ptačí hnízdiště apod. a zasluhovala by ochranu. Bylo schváleno, že se stane jedním z tzv. ptačích území chráněných v rámci EU, což je potěšitelné, ale nevylučuje to různé formy hospodářského využití. Plánuje se zde zřízení sportovního areálu a tomu se ochranáři snaží zabránit, protože se jedná o území, které je z přírodovědného hlediska v mnoha směrech unikátní.

    Když jsme přišli na kopec ke křížku, viděli jsme, že pokračuje těžba nekvalitních smrků zasažených tzv. červenou hnilobou. Pan Račan, který vystudoval píseckou lesnickou školu, nám na složených kládách ukazoval napsaná čísla a vysvětlil nám, že první z nich znamená délku klády a druhé (uvedené pod čarou) průměr v polovině délky. Čísla vyražená strojem slouží k evidenci.

    Bude potřeba pravidelně kontrolovat, jestli se na Ryšavé opravdu vysazují buky smíšené s menším množstvím lípy, protože tak to bylo naplánováno, ale přitom se předloni vysadila pouze lípa. Máme i takovou zkušenost, že se často opakuje stejná chyba a na místech zcela nevhodných pro smrk se vysazuje opět smrk (např. se to stalo na Kuřidle).

    U křížku jsme odbočili doleva na pěšinu vedoucí západním směrem. Jindy tam už v tuto dobu bývá úplně modro, letos podléšky ještě nestačily rozkvést a našli jsme jich jen několik. Stejně tak opožděné jsou zatím sasanky. Bažanka a lýkovec už kvetou. Všímali jsme si také uschlých zbytků loňských lodyh a poznali jsme např. kopretinu chocholičnatou.

    Na Ryšavé jsme byli s panem Chánem už tolikrát, že většina z nás už předem věděla, co kde roste a s čím se setkáme (viz minulé zápisy). Navíc tam často chodíme i jednotlivě, jen tak na procházku pro radost. Ryšavá totiž patří k nejhezčím místům ve strakonickém okolí. Potěší i toho, kdo toho o přírodě moc neví a jen se mu líbí být venku na vzduchu. O to lákavější je pro všechny, kdo se o les a jeho obyvatele blíže zajímají.

    Ve středu 21.4. jsme se v počtu 20 účastníků sešli před restaurací Ráj a pochvalovali jsme si, jak se nám na procházku vydařilo počasí. V posledních dnech občas zapršelo a teď se vyjasnilo, tráva se zazelenala a dřeviny postupně začínají rašit. Divoká srstka, střemcha, bezy, ptačí zob nebo zimolez se už obalily listím a jilmy stačily odkvést, hlohy, břízy, vrby, aj. mají lístky zatím malé, u kaštanů a jeřábů rašení právě začalo, lípy, duby a buky ještě spí. Kvetou vrby, osiky, jasany, lísky, břízy, javory mléče, zatímco trnky, třešně, višně, červené bezy, střemchy aj. se k tomu právě chystají.

    Vyšli jsme po pěšině mezi hotelem Garnet a strmou mezí a pan Chán nám ukázal, kolik je na mezi pod zeleným porostem stařiny. Vysvětlil nám, že např. lesní tráva válečka tvoří samostatné trsy a nikoliv souvislý trávník, navíc stařina se rychle rozloží a zmizí. Lesy pokrývaly v pravěku celé naše území, zatímco louky a pastviny se vytvořily až "ve spolupráci" člověka a přírody. Rozšířily se na nich rostliny, které snášely kosení a intenzívní vypásání, a vznikla tak společenstva odlišná od bylinného patra původních lesů. Zatímco u lesních květin a trav si příroda s rozkladem zbytků poradí, u lučních druhů vzniká vrstva stařiny, která se rozkládá pomaleji. Panu Chánovi se jednou přihodilo, že po kosení dlouho neudržované stráně dostal silný zánět spojivek. Jak odnášel trávu a stařinu, dostaly se mu do očí mikroskopické houby, které se na rozkladu rostlinného materiálu podílejí.

    Naším cílem byl vrch Kuřidlo. Šli jsme nejdříve kousek po silnici směrem k "Habeši" (Strakonice IV - Za Rájem) a u garáží jsme odbočili doleva mezi zahrádky. Pan Chán nás upozornil na odkvetlý devětsil lékařský, který se už dlouhá léta vyskytuje v hojném množství na vlhké louce nad silnicí. Ukázali jsme si ho přes plot a řekli jsme si, že roste na některých místech i přímo ve městě, např. u autobusové zastávky poblíž Penny Marketu nebo na trávníku u jednoho domu za restaurací Fontána. Cesta nás vedla do kopce k několika domům, stojícím o samotě. Těm jsme se vyhnuli, protože tam vždycky volně pobíhá několik psů. Šli jsme proto kousek po poli, odkud je výhled na Habeš. Pan Chán si ještě pamatuje doby, kdy tu bydlely chudé rodiny ve vyřazených železničních vagonech postavených na podezdívce. Později převládly malé venkovské domky a nyní moderní vily. Vrátili jsme se zpátky do lesa a došli jsme na místo, odkud jsme si mohli ukázat vzdálené kopce: zleva doprava Bobík a Boubín, Hradiště, Kamennou bábu, Kbíl a Mladějovický vrch. Pan Chán vzpomínal na svoji učitelku ze třetí třídy, jak sem vyvedla děti místo přírodopisu a krajinu jim ukázala a popsala.

    Název Kuřidlo rozhodně nevznikl tak, že by tento kopec měl něco společného se sopkou. Někteří strakoničtí obyvatelé si to myslí, někdy se to dokonce říká i ve školách, ale geologické složení (rula a vápenec) svědčí o tom, že tato domněnka je mylná. Je pravděpodobné, že se zde dříve pálilo v milířích dřevěné uhlí, ale ještě spíš se kouřem dávaly signály hradištím v okolí. Když si uvědomíme, že nedaleko je Hradec (u Řepice) a Katovická hora, dovedeme si představit, že Kuřidlo by mohlo sloužit jako strážní vrch.

    Stejně jako na Ryšavé, i tady jsme viděli pařezy po pokácených smrcích. Pan Chán odhadl jejich stáří na 120 let, což je mýtný věk, ale jejich vzrůst tomu vinou nevhodných podmínek neodpovídal. Přesto byly na stejné místo vysazeny mladé smrčky znovu. Kuřidlo je díky poloze i vápencovému podloží jedním z nejteplejších míst na celém Strakonicku a o smrku je známo, že to je dřevina chladnomilná, vysokohorská. Navíc je třeba do budoucna počítat s teplejším podnebím. To nám názorně ukázal loňský rok a na Kuřidle se to projevilo tím, že skoro všechny smrkové sazenice uschly.

    Pan Chán nám vyprávěl o tom, jak se dříve nejen dobývaly pařezy a sbíralo se klestí, ale chodilo se i se speciálními háky a strhávaly se uschlé větve z živých stromů. Les byl neustále vyčištěný. Také se odváželo spadané jehličí (hrabanka) na podestýlku, protože sláma v době nouze často sloužila jako náhradní krmivo. Stromům tím ovšem ubyla výživa, protože pod nimi zůstávalo málo materiálu pro vznik humusu.

    Les na Kuřidle donedávna obhospodařovalo město Strakonice, nyní spadá do péče Lesů ČR. Začalo se s kácením stromů napadených kůrovcem, což se podle názoru pana Chána mělo udělat hned zpočátku a ne až nyní, kdy už opadává kůra z uschlých kmenů. Je pravda, že v Bavorsku nechávají takové stromy stát, ale to se děje v úplně jiných podmínkách. Jedná se o oblasti se smíšenými lesy, zatímco u nás, ve smrkových monokulturách, se škůdci snadno přemnoží a plošně se rozšíří. Při nedávném průzkumu bylo pomocí helikoptéry zjištěno na Strakonicku mnoho míst, která by se takovým ohniskem nákazy mohla stát.

    Část vrchu Kuřidla je chráněna jako přírodní rezervace, protože zde kromě jehličnanů roste i skupina buků. Většinou jsou to mladší stromy, ale viděli jsme i takový, jehož stáří už určitě přesáhlo 150 let. Pan Chán nás upozornil na jeho dlouhé, štíhlé pupeny, kterými se na první pohled liší od ostatních listnáčů. Na zemi jsme viděli vrstvu listí, které se díky voskovitému povrchu rozkládá jen velmi pomalu. Uvedli jsme si příklad lísky nebo švestky, jejichž listí se naopak rozpadá velmi rychle a tvoří kvalitní humus.

    Nejnápadnější rostlinou, kterou jsme na Kuřidle viděli, byla rozkvetlá bažanka vytrvalá. Její drobné květy jsou nevýrazné, ale široké listy svítí na dálku svěží zelení. Dobře ji známe z předchozích procházek a viděli jsme ji i před 14 dny na Ryšavé. Na severní straně kopce jsme našli opravdovou vzácnost, ke které nás dovedl Radim. Roste tam na několika místech sasanka pryskyřníkovitá a zastihli jsme ji právě v květu. Viděli jsme, že její název je přiléhavý, protože listy a vzrůst má jako sasanka, květ jako pryskyřník. Naleziště na Kuřidle bylo objeveno už před lety profesorem Brožíkem ze strakonického gymnázia. Poblíž se vyskytuje také dymnivka dutá, nyní už odkvetlá. Připomněli jsme si, jak jsme se za ní před 2 lety vypravili do Štěkně (viz zápis z 16.4.2002).

    Vrátili jsme se po pěšině, která vede mezi Kuřidlem a čtvrtí Za Rájem. Máme ve zvyku se cestou domů domluvit, kam se vypravíme příště. I když se rádi vracíme na stará známá místa, snažíme se vymyslet také něco nového, kde jsme ještě nebyli. Tentokrát nás takové místo napadlo, a sice Střela. Dá se tam dojet autobusem a zpátky se vrátit pěšky. Řekli jsme si také o tom, že ČSOP organizuje celodenní výlet do západních Čech. Uskuteční se v sobotu 15.5. a pokud bude tak hezký jako loňská výprava do Brd, bude určitě stát za to. Bližší informace je možno zjistit u p. Libuše Leischnerové, profesorky strakonického gymnázia.   

    Snad každý obyvatel Strakonic má nějaké povědomí o zámku a hradu Střela, ať už v souvislosti s erbem rodu Bavorů (tím byla zlatá střela v modrém poli), nebo s pověstmi o pokladu ukrytém ve studni, o podzemních chodbách,.... Také snadno poznáme nápadně vystupující Střelu a nedaleký vrch Borek při pohledu na rovinatou krajinu mezi Dražejovem a Katovicemi.

    V úterý 11.5. jsme se tam vypravili s panem Chánem, a sice autobusem v 16.34 hod. ze zastávky na Velkém náměstí. Bylo nás 15. Počasí se nám vyvedlo jako na objednávku, bylo slunečno a foukal příjemný voňavý větřík. Letošní jaro je zatím dost chladné a občas zaprší, takže vyrostlo hodně trávy. Krajina je pěkně zelená, ale i žlutá, protože právě rozkvetla řepka. Cesta trvala jen několik minut a už tu byla vesnice, rybník a vpravo od něj listnatý háj a cesta k zámku. Hned bylo co určovat - zatím nerozkvetlý úhorník mnohodílný a kuklík lesní, modrý rozrazil rezekvítek ("bouřka"), bílý česnáček, bílý rožec rolní, žlutý vlaštovičník,.... Pokročilejší poznali listy kapustky, měrnice, jestřábníku a svízele. Stromy (javory, lípy, duby, jasany) známe už dobře, z keřů jsme viděli divokou srstku, pustoryl (jasmín) s bílými poupaty a čerstvě rozkvetlý růžový zimolez tatarský. Podél cesty rostla spousta semenáčků javoru (ty se podle listů dají rozpoznat snadno) a lípy (ty jsou střapaté a vůbec lípu nepřipomínají).

    Za chvíli jsme byli u zámku, protože to z vesnice není daleko. Věděli jsme, že nyní je v soukromých rukou, zatímco dříve zde byl okresní archiv a předtím zvláštní škola. Nepovedlo se nám předem se domluvit s majitelem, zda by nás nepustil dovnitř, ale měli jsme štěstí. Jen co jsme si dočetli vyprávění o historii Střely na tabuli vedle vchodu, přijelo auto a vchod se otevřel. Mohli jsme se projít po kruhovém nádvoří, nakouknout do několikerých dveří a pozeptat se, jak to vypadá s rekonstrukcí - bylo totiž vidět, že se chystají stavební úpravy. Zámek má nového majitele, který zde začal hospodařit teprve před týdnem, ale má v plánu provést  nejnutnější práce a už během června zpřístupnit Střelu veřejnosti. Má zde být restaurace, v kapli se mají konat svatební obřady, časem se mají dát do pořádku cenné památky (např. původní parketové podlahy). Samozřejmě jsme slíbili, že se po otevření přijdeme podívat znovu. 

    Hrad Střela byl založen ve 13. století pravděpodobně rodem Bavorů, stejně jako Strakonice. Na nejstarším známém vyobrazení našeho města, jímž je rytina Jana Willenberga z roku 1602, můžeme vidět hrady oba. K mnoha majitelům Střely patřili i Lev z Rožmitálu a Půta Švihovský. Nejdéle byla v držení jezuitů, a sice od roku 1654 až do zrušení řádu (1773). V roce 1619 byla dobyta a v roce 1645 vypálena Švédy. Neradostnou kapitolou v její historii je i zřízení skladu v prostorách kaple (v době socialismu).  Z kaple se také leccos ztratilo nebo bylo převezeno jinam, v dobrém stavu se ale zachovaly např. varhany.

    Pan Chán nám vyprávěl o tom, jak se před lety propadl povrch země při úpravách na katovické silnici - to by nasvědčovalo tomu, že snad opravdu existovala tajná podzemní chodba do Strakonic. Další chodba měla vést směrem ke Katovické hoře.

    Ze Střely do Strakonic by se dalo jet znovu autobusem (jede v 19.16 hod.), ale my jsme šli pěšky. Je to asi 3 nebo 4 km. Zajímal nás vrch Borek, ke kterému vede pěšina směrem na Starý Dražejov. Není to daleko, ale i tak jsme viděli cestou mnoho dalších rostlinných druhů. Některé rostly podél pěšiny (penízek rolní, kokoška pastuší tobolka, violka rolní, …), některé v okolním travnatém porostu (pomněnka malokvětá, vikev ptačí, rmen rolní, kozlíček polníček, …). Na vršku jsme na výslunných místech viděli dva druhy rozchodníku, hluchavku objímavou, zatím nerozkvetlou chrpu čekánek, tařici kališní, rožec a také jeden méně známý druh pampelišky z rodu Erythrosperma s načervenalými semeny.

    Hlavně jsme ale pátrali po dnes již vzácném vstavači, který se na Borku také vyskytuje a v tuto dobu kvete. Je to vstavač kukačka, který má růžovofialové květy, listy bez tmavých skvrn a nevysoký vzrůst. Na rozdíl od jiných vstavačů roste i na poměrně suchých stanovištích. Nejdříve jsme našli jen jediný exemplář, za chvíli ale školák Kuba objevil několik dalších. Měli jsme radost, že se to povedlo zrovna jemu – zasloužilému účastníkovi našich výprav. Nechyběl dokonce ani na naší úplně první procházce a to je co říct, protože to bylo před 7 lety, kdy byl Kubíkovi necelý rok a vezl se v kočárku.

    Samozřejmě jsme také využili toho, že máme výhled na okolní kopce a můžeme si zopakovat jejich jména: zleva doprava Kalný vrch, Hradiště, Kbíl s Kamennou bábou v popředí, sv. Anna.

    Vrch Borek má nadmořskou výšku 436 m. Jeho jméno je přiléhavé, protože nahoře je malý borový lesík. Z něj byl hezký pohled na okolní pole - mezi kmeny stromů totiž prosvítala jasně žlutá barva rozkvetlé řepky. Připadali jsme si jako v tmavém pokoji, v jehož koutě je rozsvícená lampička.

    Naše botanická skupinka nemá ve zvyku krátit si cestu přes pole, ale tentokrát jsme udělali výjimku a vyšlapali jsme si pěšinku přes řepku, abychom se dostali na dražejovskou polní cestu. Bylo to jen několik metrů, zatímco oklika po okraji pole by nás zdržela nejméně půl hodiny (museli bychom se vracet až ke Střele). K Dražejovu jsme měli asi l km a přidali jsme trochu do kroku, abychom měli více času na hledání návesní květeny. Po cestě jsme si určili sléz přehlížený a připomněli jsme si, že na něm rostou jedlé „chlebíčky“. Nyní jsou tyto pochoutky už pozapomenuté, ale dříve je znalo každé dítě. Jedly se např. i nažky běžně rozšířené kokošky pastuší tobolky nebo hlízy vstavače kukačky. Pelyněk černobýl se dával králíkům jako prevence mixomatózy, pelyněk pravý (oba jsme si také po cestě ukázali) se užíval jako léčivá bylina. To ovšem žádná dobrota nebyla, jak svědčí i přirovnání „hořký jako pelyněk“. Babička pana Chána ho smažila spolu s míchanými vajíčky, což zmírňovalo nejen jeho chuť, ale i příliš silné účinky.

    Protože jsme si určovali také pumpavu, vyprávěli jsme si i o použití jejích „čapích nůsků“ k určování vlhkosti vzduchu. Musí se zapíchnout špičkou do země a sledovat, jak se při různém počasí různě otáčí. Semena některých rostlin se takto snaží uchytit ve volné půdě, že se do ní doslova zavrtávají.

    Ve Starém Dražejově jsme si ukázali dosud nerozkvetlý úhorník mnohodílný, vesnovku obecnou, huseníček rolní a také silenkovitou rostlinu se zajímavým názvem plevel okoličnatý. Kdo chtěl, počkal si u zastávky na autobus, ale skoro všichni jsme se do Strakonic vrátili pěšky. Docela dobře by se šlo po silnici, protože tam není velký provoz, nás ale více lákala pěšina pod Kuřidlem. Určili jsme si zde barborku, lničku maloplodou, pilát lékařský, apod. Nejvíce nás zaujal kozlíček polníček s nenápadnými modrošedými květy, protože málokdo z nás ho znal, a přitom tady ho byly spousty. Část této cesty vede okrajem lesa (zde jsme si ukázali rozkvetlý zimolez pýřitý) a pak se přijde k bývalé střelnici a je možno se rozhodnout, jestli pokračovat ulicí prof. Skupy, Švandy Dudáka nebo Mikoláše Alše. Jsou zde rodinné domky se zahrádkami, takže jsme se na závěr procházky potěšili ještě pohledem na rostlinky pěstované na záhonech.

    Povídali jsme si o české vlajce, která je každým rokem vyvěšována na vrcholu Kuřidla. Poprvé se tam objevila v sobotu 5.5.1945. Vyvěsil ji hajný Trávníček a jeho dva přátelé. Je hezké, že jejich rodiny od té doby tento zvyk udržují. Pan Chán vzpomínal také na organizaci SOS (Stráž obrany státu), ve které byl činný jeho otec, povoláním četník. To se nám na našich procházkách zvlášť líbí, že se dozvíme spoustu zajímavostí nejen z botaniky, ale i z historie našeho města a jeho okolí.

    Ve středu 19.5.2004 jsme se podívali na jedno z našich nejoblíbenějších míst - na Kalvárii. Bylo nás 15. Nešli jsme tentokrát ze sídliště Mír, ale z opačného konce, tj. od hradu. Nejdříve jsme museli kousek po silnici směrem k Lipkám, protože za Panskou zahradou je cesta přerušena (je tam oplocený soukromý pozemek). U mostu, kde silnice přetíná železnici, jsme odbočili doprava a za chvíli jsme už byli na staré známé pěšině, vedoucí mezi tratí a řekou. Poznávali jsme i staré známé rostliny. Šli jsme totiž tudy už poněkolikáté, takže jsme předem věděli, že uvidíme např. chmel, střemchu, zavlečenou netýkavku malokvětou, atd. atd. Počasí se nám vyvedlo tak, že nebylo horko ani zima, vzduch voněl jarem a ptáci zpívali jedna radost.

    Záznamy o našich cestách na Kalvárii nebo na Podskalí lze najít v oddílech Botanik 1 (4.10.2000), Botanik 2 (15.5.2001), Botanik 3 (30.4.2002) a Botanik 4 (9.4.2003). Z toho je vidět, že aspoň jednou se sem vydáváme každý rok. Stejně tomu bylo i v letech 1997 - 1999, kdy se podrobné poznámky z procházek  ještě nezapisovaly.

    Protože jsme s sebou měli malého Vašíka s mladším bráškou Honzíkem a také jednoho nováčka - pětiletou Verunku, nedělali jsme žádné zacházky a došli jsme jen na konec Podskalí a po druhém břehu zpátky do města. Ukázali jsme si ale všechny zajímavé zástupce hájové květeny, které jsme cestou potkali a o kterých se píše i v minulých zápisech. Povídali jsme si i o minulosti Podskalí, tak jako pokaždé. Stálí účastníci procházek si už všechny podrobnosti pamatují, ale nikomu není proti mysli slyšet je znova. Jednak proto, že pan Chán je výborný vypravěč, jednak jako připomínku časů, kdy život byl těžší, ale v lecčems hezčí, než je dnes. Pro koho to byla navíc doba dětství a mládí, rád si vybavuje v paměti stará místa a jejich obyvatele, zážitky, vůně,..... Každý krámek nebo dílna byly podle vůně a zvuků k poznání i poslepu, všichni sousedé se mezi sebou dobře znali, každé roční období mělo svou osobitou tvář podle toho, jaké činnosti a zvyklosti se k němu vztahovaly.

     Pan Chán bydlíval poblíž Pětikolského mlýna, takže Podskalí, mlýn, pivovar, řeku a vše v jejím okolí důvěrně znal. Potkával voraře, kteří se zastavovali v hospodě u Hurychů, díval se oknem do truhlářské dílny, kde se mimo jiné dělaly na soustruhu i dřevěné hračky, vídal smolení sudů, ledování, obhospodařování louky na ostrově, kde dnes rostou vysoké topoly (tehdy to ale ještě nebyl ostrov - ten vznikl až ve 40. letech, když si velká voda prorazila novou cestu), dobře si pamatuje také manžele Zavadilovy, jejich  dceru a tři syny. Domek Zavadilových stál pod skalou vedle pivovaru, na místě, kde právě teď vyrostla nová restaurace a čeká na své otevření. Potěšilo nás, že dostala jméno Zavadilka a že je vystavěna ve stylu připomínajícím prostá venkovská stavení.

    Ze skály za domkem tekl za starých časů potůček, který tam teď už není. Pitná voda se dovážela na loďce z druhého břehu Otavy, kde byla u železniční trati studna. Na loučce u řeky bylo bělidlo, využívané ženami z celého okolí. Přivážely si sem na vozících prádlo, rozkládaly je na trávníku, kropily, v řece máchaly (k tomu byly na břehu postavené dřevěné lávky) a při tom si stačily i popovídat a probrat novinky. Před polednem odešly vařit a starost o prádlo převzala paní Zavadilová.

    U pivovaru je dodnes vidět, jak byl břeh upraven k získávání ledových bloků. Odsekávaly se dlouhými sekerami, tahaly se pomocí háků z řeky a ukládaly se do sklepů. Jejich zásoba vydržela až do příští zimy.

    Kamenné tarasy nad řekou pocházejí z dob, kdy ještě nebyl svah zalesněn a byl učiněn neúspěšný pokus pěstovat zde víno. Zachovaly se i obezděné otvory, které dodnes probouzejí zvědavost - bývají totiž považovány za součást podzemních chodeb. Je pravděpodobné, že mezi Strakonicemi a Střelou opravdu chodba vedla, protože při budování katovické silnice se na jednom místě vytvořila velká propadlina. Vchody vybudované na Podskalí měly ale prozaičtější účel - měly vést ke sklípkům se zásobami vína.

    Na konci 30. let byly na Podskalí provedeny rozsáhlé úpravy, aby se zde návštěvníci cítili jako v parku. Všude byl pořádek, cesty byly vysypány pískem, na lavičkách byly mosazné štítky se jmény přispívajících organizací. V neděli bylo zvykem se sem chodit koupat a jednotlivé rodiny měly na břehu svá oblíbená místa, třeba i s věšáčky na stromech. Na návrší, kde je nyní Dům dětí a mládeže, bydlel pan Lapka, ředitel spořitelny, a ten chodíval z domova rovnou v plavkách. To se mu jednou stalo osudným, protože to inspirovalo kluky k nebezpečnému nápadu. Ve chvíli, kdy pan ředitel procházel kolem dutého stromu se sršním hnízdem, trefili číhající uličníci hnízdo prakem a bavili se tím, jak sršni zaútočili. Chudák pan Lapka skončil v nemocnici.

Blíže k městu byla také plovárna. Hezky se o ní píše v knize židovského autora Roberta Ehrmanna Strakoničtí souvěrci. Byly zde dva mlýny (Zámecký a Pětikolský) a u obou byl jez. U pivovaru byla velká skála, která sahala až do řeky. Obcházela se po dřevěném ochozu a. později byla odstřelena (někdy kolem poloviny 19. století). Pod některými skalami se prý i přespávalo, když se ve Strakonicích zastavili voraři. Svou oblíbenou jekyňku tu měl i místní rodák J.V.Plánek, velký vlastenec a přítel F.L.Čelakovského. Některé skály mají svá jména (např. Žába), jiné ne, ale všechny by měly co vyprávět - vždyť se vystřídalo už tolik návštěvníků, kteří zažili na Podskalí hezké chvíle u ohníčku s kytarou (moc hezky na to vzpomíná např. Dr. Zdeněk Cvrček, autor knihy o historii Strakonic), na schůzce, na procházce s kočárkem, na kole (bohužel poslední dobou je tu cyklistů až moc a ne všichni se chovají ohleduplně k chodcům), na loďce, s oddílem, se školou,...... nebo také na botanické procházce.

    Už dlouho jsme si říkali, že bychom se chtěli podívat na Prácheň. Když jsme měli v zimě besedu s panem Karlem Průchou z horažďovické přírodovědné stanice, domluvili jsme si s ním návštěvu a nyní jsme tedy oba tyto úmysly spojili. Sešli jsme se v sobotu 29.5. na nádraží, v 8.37 jsme vyjeli vlakem a po přesednutí v Horaždovicích - předměstí jsme dorazili do Horažďovic. Bylo nás 10.

    Nejdříve jsme došli na náměstí, podívali se alespoň zvenčí na kostel sv. Petra a Pavla, na zámek a další pamětihodnosti, ale nikde jsme se moc nezdržovali, protože jsme byli domluveni s panem Průchou na půl desátou. Přírodovědná stanice je součástí Domu dětí a mládeže a k její činnosti patří i akce pro širší veřejnost  ( hlavně pro školy a školky). Návštěvníci mají možnost prohlédnout si zahradu i zařízení pro zvířata a něco se dozvědět o péči o handicapované živočichy. Nejde přitom ani tak o získávání vědomostí, jako hlavně o prohlubování vztahu k přírodě a ke všemu živému. Pan Průcha s námi chodil mezi klecemi a terárii, bral do rukou hady, ještěry, činčily, brouky zlatohlávky, želvy a zkrátka vše, co se dá vyndat a ukázat zblízka, nechával nás na vše si sáhnout a o všem nám velice živě a zajímavě vyprávěl. Mohli jsme si vyzkoušet, že hadi nejsou slizcí a jsou na dotek příjemní, pohladili jsme si neuvěřitelně jemný činčilí kožíšek, byli jsme varováni před kousnutím obrovského skokana drápatky, venku jsme viděli francouzského berana s ovečkou, poníky, vodní ptactvo, puštíka bělavého, kočku zachráněnou při povodni.... Povodeň bohužel nadělala právě v přírodovědné stanici velké škody, protože zde voda dlouho stála a byla silně znečištěná. To poškodilo např. stromy a keře tak, že některé odumřely.

    Ve skleníku jsme viděli spoustu kaktusů, na zahradě původní i cizokrajné dřeviny (např. pawlonii, klokoč aj.) a líbilo se nám, že u některých jsou jmenovky. Trávník se zde seče jen 2x ročně, takže zůstalo zachováno původní společenství lučních rostlin.

    Měli jsme dobrý pocit z toho, jak se v záchranné stanici hospodaří a jaká tam vládne hezká atmosféra. Na druhé straně nad příběhy mnoha chovaných živočichů běhal mráz po zádech: většinou byli zabaveni při nedovoleném převážení, nebo žili ve špatných podmínkách u nezodpovědných "chovatelů". Ti si je pořídili jen tak z rozmaru, třeba z touhy po originalitě, brzy je to přestalo bavit a nechali hady, ještěry, želvy apod. živořit v nevyhovujících prostorách, při nedostatečné nebo nevhodné stravě. Podobně smutnou kapitolou je i kořistnický přístup k přírodě jako takové i k jednotlivým živým tvorům, kteří mají majitelům posloužit k rychlému zbohatnutí, k pokusům, ke krutým zábavám atd. atd. Odcházeli jsme s přesvědčením, že činnost horažďovické stanice a podobných zařízení je nezastupitelná a zasloužila by si co nejvíce zájmu a podpory.

    Rozloučili jsme se před polednem, a tak jsme si nejdříve udělali přestávku na jídlo a popovídání a teprve pak jsme zamířili na zříceninu Prácheň. Nachází se asi 2 km západně od Horažďovic. Došli jsme tam po zelené turistické značce, která vede nejdříve přes řeku Otavu a pak po polní cestě. Byla to příjemná procházka hezkou krajinou a navíc nám přálo i počasí. Botaniku jsme tentokrát dost odbývali a zastavovali jsme se jen občas, když se někdo na něco zeptal. Ukázali jsme si např. odkvetlou osívku jarní, která rostla přímo na cestě. Má přízemní růžici drobných listů, tenkou lodyhu a maličké zelené plody - šešulky. Na jaře je nápadná bílými kvítečky, které při pohledu shora proti hlíně a kamení vypadají jako rozsypané zrní. Často jsme si správnost určení rostlin ověřovali i podle vůně. U některých k tomu inspiruje jejich jméno (česnáček, kakost smrdutý nebo třeba krabilice zápašná), u mnohých už známe vůni zpaměti z dřívějška, nebo nás na ni pan Chán upozornil.

    Procházeli jsme také kolem oplocených pastvin pro hovězí dobytek a viděli jsme, že na nich nezbyla skoro žádná tráva. Ochranáři často poukazují na důležitost pastvy pro ochranu některých druhů rostlin, ovšem tím se myslí pastva přiměřená, a ne takto intenzivní. Dříve se vyhánělo hlavně na jaře a na podzim, přes léto se nechávala pastva pořádně narůst.

    Poslední část cesty se zvedá do kopce a vede listnatým lesem. Bylo by hezké vydat se na Prácheň v dubnu, kdy bychom zastihli rozkvetlou dymnivku dutou (známe ji ze štěkeňského parku a je to hezká květina), ale i teď na konci jara bylo na co se dívat. Nejnápadnější byl bílý lomikámen zrnatý, modrošedý kozlíček polníček, bílý kokořík vonný, sivozelený svízel lesní, žlutokvětá prvosenka jarní, poměnce podobný pupkovec ale i odkvetlé rostliny s charakteristickými listy, např. bažanka, náprstník hlinožlutý nebo právě dymnivka. Z keřů jsme nejčastěji potkávali svídu krvavou, ze stromů dub, javor, lípu, jasan, jilm.

    Brzy jsme byli u cíle - nejdříve u kostelíka a pak u zříceniny. Hrad Prácheň byl po celé 14. a 15. století v majetku rodu Bavorů, pak přešel do rukou Půty Švihovského z Rýzmberka, ale od roku 1558 je již připomínán jako pustý. Byl postaven na místě přemyslovského hradiště, odkud byl v 11. a 12. století spravován Prácheňský kraj. V dalších letech byla správa přenesena do Horažďovic a ještě později do Písku. Součástí Prácheňska byly i Strakonice.

    Stejně významnou památkou je i kostelík sv. Klimenta, jehož původ sahá až do 13. století. V roce 1859 byl novogoticky upraven. Kolem něj je hřbitov, sloužící obyvatelům dvou obcí - Boubína a Velkých Hydčic.

    Poblíž Hydčic se nachází obec Hejná s přírodní rezervací Pučankou, o jejíž záchranu se zasloužil botanik Josef Vaněček. Dokázal zabránit tomu, aby tam byl otevřen lom na vápenec, takže se tam zachovala vzácná vápnomilná květena. Rezervace není daleko od trati, a tak bychom se tam mohli také někdy společně podívat.

    Vápnomilné druhy rostlin a živočichů se nevyskytují jen na místech s vápencovým podložím, ale i  např.v okolí zřícenin, protože dovedou využívat vápník obsažený v maltě. Výjimkou není ani Prácheň. V hradní zřícenině jsme nalezli při zběžné prohlídce několik druhů ulitnatých měkkýšů. Jako hlemýždě zahradního, skalnici kýlnatou, páskovku keřovou, plamatku lesní, vřetenatku obecnou, skleněnku průsvitnou a drobnou drobničku válcovitou.

    Měli jsme na vybranou několik vlakových spojení domů (v 15.33, 16.16 nebo v 17.48), proto jsme nepospíchali a cestou zpátky jsme se zastavili ještě i na sklenici piva, popovídali jsme si, v klidu se porozhlédli ještě jednou po městě, a i tak jsme stihli první vlak. Sice se znovu muselo přesedat, ale stejně jako ráno navazovaly na sebe vlaky bez čekání. Snad jedinou chybou našeho výletu bylo to, že tentokrát jeli jen samí dospělí a školačka s námi byla jen jedna, a to ještě z 9. třídy. Hlavně návštěva přírodovědné stanice by se byla dětem určitě líbila.

     Další procházku jsme si domluvili také na sobotu, abychom se mohli vypravit na celý den. Sešli jsme se 19.6. před nádražím a v 7.25 jsme vyjeli vlakem do Strunkovic nad Volyňkou. I s pejskem Kevinem nás bylo 17. Naším cílem byly nedaleké Hoštice u Volyně, takže jsme měli spoustu času a mohli jsme se libovolně zastavovat, vracet, fotografovat, zapisovat si, dívat se dalekohledem nebo naopak lupou, zkrátka jsme si přišli na své. Kromě rostlin jsme si všímali i všech možných živočichů, jmenovali jsme si kopce, atd., tak jako vždycky, ale tentokrát jsme nemuseli s ničím pospíchat. Vyšlo nám i počasí, i když je poslední dny dost proměnlivé. Ráno bylo slunečno a pofukoval příjemný větřík, pak se zatáhlo, takže jsme byli chráněni před poledním sluncem, odpoledne trochu sprchlo, ale to vyšlo zrovna na zpáteční cestu vlakem. Navíc byla po většinu dne i dobrá viditelnost.
    Už z dřívějška víme, že řada zajímavých rostlin se vyskytuje v okolí dráhy, proto jsme se dali do určování hned u strunkovické zastávky. Našli jsme např. úhorník mnohodílný, ovsík vyvýšený, řebříček obecný, lnici květel, štírovník růžkatý, kokošku pastuší tobolku, řeřichu různolistou,.... Nejvíc se nám líbil šípkový keř s růžovofialovými květy, který známe také ze strakonické pískovny. Je to pěstovaná růže svraskalá (Rosa rugosa), která často zplaňuje.
    Po chvíli jsme se dostali na silnici, vrátili se kousek směrem na Strakonice a odbočili jsme doprava na polní cestu vedoucí do kopce. Nejdříve jsme šli mezi vysokými stráněmi, a ukazovali jsme si rostliny svědčící o tom, že se na svazích neseče. Rostly tam vysoké kopřivy obalené svízelem přítulou, pelyněk černobýl, kakost nízký, vikev chlupatá, kuklík městský, pcháč obecný, třezalka, chrastavec, bolševník obecný, prlina rolní, máta dlouholistá, konopice, vratič, rdesno ptačí, buřina srdečník, vikev ptačí a také divizna velkokvětá, ačkoliv s tou se setkáváme hlavně v povodí větších toků (např. Otavy) a na Volyňsku se běžně nevyskytuje. Není to totiž náš původní druh, byla sem rozšířena s příchodem Slovanů a např. ve východní části Německa roste jen na místech bývalých hradišť. Druh, který se pěstuje na zahrádkách, vypadá skoro stejně, ale je to divizna sápovitá.
    O pelyňku černobýlu nám pan Chán řekl, že ho dříve nosily dívky za pasem jako ochranu před zlými silami. Paní Juřicová připomněla, že se dával králíkům proti mixomatóze a divizně že se říká "královská svíce". Nad listy křenu nám pan Chán vyprávěl, jak do něj dříve hospodyně balily šišky másla (ozdobené obloučky vyrytými lžicí) a tak je nosily na trh. Bylo dovoleno odrýpnout si kousek na ochutnání, a sice tak velký, kolik se nabralo pětadvacetihaléřem. Také ze salátových okurek se špičkou nože vykrajovaly malé kousky na důkaz, že nejsou hořké. O jasanovém dřevě jsme si řekli, že je pružné a dělaly se z něj lyže. Vůbec jsme si společně hodně povídali o všem, co jsme kolem sebe viděli. Například jsme se dozvěděli, jak si děti dříve hrály s natrhanými pomněnkami. Naskládaly je do talířku s vodou pěkně kolem dokola tak, aby stonky směřovaly do středu a kvítky přečnívaly přes okraj. Po chvíli se všechny rostlinky na konci nadzdvihly, takže jejich kvetoucí vrcholky vytvořily jakoby věneček.
    Cesta nás dovedla mezi domy a i tam jsme si měli co ukazovat - např. na jedné ze zahrádek jestřábník oranžový a chřest, na jiné rozchodník bílý, v zídce kapradinu sleziník červený.... U jedné zdi jsme si všimli, jak majitel šikovně nasázel po celé její délce netřesky, ty se rozrostly a zabraly všechno místo mezi patou zdi a chodníkem. Vypadá to hezky a navíc tam nevyráží tráva a plevel a odpadá práce s jejich vytrháváním. U rybníčku jsme si určili sporýš lékařský, který je dnes už vzácný, protože je to typická návesní rostlina vázaná na venkovské hospodaření. Vysloveně mu vyhovují hlavně místa, kde se popelí slepice a jsou tam tedy slepičince a rozhrabaná půda.
    Ještě jsme se zastavili nad stružkou, ve které se cachtala veliká ropucha, ukázali jsme si krásný velký javor klen (pan Chán odhadl jeho stáří na 150 let), počkali jsme na opozdilce a zamířili jsme jihovýchodu, ven z vesnice mezi louky a pole. Polní cestu lemovaly opět stráně, ale nižší a zarostlé jinými druhy rostlin - kopretinou, kapustkou obecnou, zvonkem broskvolistým, pitulníkem stříbrným, hadincem obecným, srhou říznačkou, mochnou stříbrnou..... Tu a tam rostly keře, hlavně černý bez a šípek, oba právě v květu. Samozřejmě přišla řeč na kosmatice a pan Chán nám poradil, že nejlepší je omočit květ v těstíčku, dát ho smažit a stopku nechat trčet nahoru. Až za chvíli se stopky ustřihnou a kosmatice se obrátí na druhou stranu. Ve vzduchu se vznášela vůně luk, sena, bezu, šípkových růží a dokonce i šípkových větviček, protože jsme natrefili na druh s voňavými listy. Už jsme se s ním jednou setkali, když jsme byli na výletě na Katovické hoře (viz zápis z 26.5.2001).
    V maličkém rybníčku s "ladovskými" vrbami jsme našli vodního měkkýše plovatku toulavou a na břehu suchozemskou (ale vlhkomilnou) jantarku obecnou. Z vodních rostlin jsme si určili trhutku splývavou, která se někdy dává do akvárií.
    Každou chvíli jsme se ohlédli doprava, protože pohled do krajiny stál za to. Byly vidět i Strakonice a za nimi na obzoru táhlý hřeben Zámek, dále směrem doprava Kuřidlo, Tisovník, Holý vrch, Šibeniční vrch, Trubný vrch a Hradec.
    Líbilo se nám i v borovém lese, do kterého jsme došli - kromě jiného proto, že jsme tam našli hříbky, masáky, babky a klouzky. Podle borůvčí jsme poznali, že je tam nekvalitní kyselá půda (borůvky obsazují ta nejhorší stanoviště, kde se udrží jen málo rostlinných druhů). Určili jsme si také listy kociánku dvoudomého, chmerek roční, jestřábník zední, turan ostrý, rozrazil lékařský, pcháč různolistý a na loučce mezi stromy voňavý bedrník. Poblíž jsme našli orientační bod - křížek a u něj staré akáty. Pan Chán si vzpomněl na doby, kdy svazáci měli za úkol křížky v krajině ničit a mnoho jich opravdu povalili traktorem apod.
    To už jsme měli blízko k židovskému hřbitovu, schovanému na kraji lesa. Pan Chán ho pamatuje z doby, kdy byl zarostlý šípkovými růžemi, a proto jsme si náš výlet naplánovali právě na dobu, kdy šípky kvetou. Na místě jsme ale zjistili, že keře někdo odstranil, že se zřejmě trochu opravovala i zeď a některé náhrobky jsou přeneseny z prostředka do krajů hřbitova. Z rostlin nás zaujal hlavně rulík zlomocný, který je na Strakonicku vzácný. Ukázali jsme si také potměchuť, která je rovněž jedovatá, ale není tak dobře známá. Na některých místech rostl starček lepkavý, který ještě nekvete, ale dal se dobře poznat podle jakoby vybledlé barvy a roztřepených listů. Někdy se najde i jako plevel v záhonech. O svízeli okrouhlolistém jsme si řekli, že je ukazatelem jedlin a bučin, a to i na místech, kde dříve jedle a buky rostly a nyní už tam nejsou. Podobně známe rostliny typické např. pro teplomilné doubravy (viz Kněží hora u Katovic).
    Na cestě od hřbitova do Hoštic se nám otevřel pohled na Volyni a okolní kopce, z nichž nejlépe se dal poznat Mářský vrch (podle vysílače). Na obzoru jsme viděli Libín, Bobík a Boubín. Paní Juřicová zarecitovala začátek písničky "Svatý Vojtěch na kopečku, svatá Máří v dolině, počkej na mě má panenko, až já půjdu z Volyně", a tak jsme si ukázali ještě barokní poutní kostel sv. Vojtěcha v sedle pod Bobíkem. Na mapě bychom ho našli u vesnice Lštění. Mluvili jsme také o tom, že ve vesnicích bývá kostel ve středu obce, zatímco ve městech (např. ve Volyni) spíše blízko hradu nebo tvrze.
    Prošli jsme kolem stavení, které je na samotě a které bylo dříve pohodnicí. Pohodný (jinak také ras, antoušek, drnomistr, hyclík....) měl za úkol porážet nemocná zvířata a zakopávat je. Někteří pohodní se zabývali léčitelstvím, jako např. vlkanovský hyclík z Baarovy Chodské trilogie.
    Za chvíli jsme byli v Hošticích. Do odjezdu vlaku byl ještě čas, a tak jsme se podívali na hřbitov k hrobu Michala Tučného, prošli jsme vesnici a nakonec jsme ještě i poseděli v hospůdce. Někteří z nás se rozhodli jít domů pěšky po značené turistické cestě podél Volyňky, někteří se chtěli projít aspoň do Strunkovic (odkud jel vlak v 15.47), takže z hoštické zastávky nakonec nejel nikdo. Abychom se dostali do Strunkovic kratší cestou, šli jsme směrem k bývalé pohodnici a kousek před ní jsme zahnuli po polní cestě doleva. Cesta vedla chvíli lesem, chvíli polem, nakonec se ztratila, ale našli jsme jinou a nakonec jsme se dostali na silnici vedoucí z Volyně. Bylo to asi uprostřed mezi Hošticemi a Strunkovicemi, takže jsme museli jít ještě nějaký kus po ní. To nebylo moc příjemné, protože je tam velký provoz. Zato ale ve Strunkovicích byl klid a bylo hezké toulat se ještě chvíli kolem řeky a pak posedět a popovídat při čekání na zastávce. Druhá skupina došla do Strunkovic stejnou cestou a odtud pokračovala po červené turistické značce.
    Za celých 7 let, co se naše botanická parta schází, se nám poslední červnová procházka vždycky vydařila obzvlášť hezky a naladila nás na prázdninové cestování a poznávání přírody. Když jsme po příchodu děkovali panu Chánovi a přáli jsme si hezké léto, říkali jsme si, že i letos to tak vyšlo a že se na další cesty moc těšíme.

    Jednou z našich nejhezčích akcí s panem Chánem byl výlet do okolí Modlešovic 16.10.2001 (viz zápis v oddílu Botanik 2). Už tenkrát jsme si naplánovali jeho zopakování v dřívějším termínu (na konci léta), abychom zastihli v květu rozsáhlé porosty vřesu a potěšili se pohledem na jejich výraznou růžovofialovou barvu. Nikdy se nám ale nepovedlo domluvit si sraz během prázdnin, ani na začátku září, kdy má většina účastníků našich procházek hodně práce na zahrádkách a rodiče školáků navíc různé starosti spojené se začátkem školního roku. A tak jsme se k modlešovickým sejpům vydali ve středu 15.9.2004, kdy už mělo skoro celé vřesoviště hnědavou podzimní barvu a kvetly jen některé keříky. Bylo by hezké vidět je ozářené slunečními paprsky, ale ani to nám nevyšlo. I když poslední dva měsíce byly až příliš jasné a suché, právě v noci z úterý 14.9. na středu se zatáhlo a během dne i večer chvílemi pršelo. Nedá se říci, že by nám to zase tolik vadilo, protože na vláhu už jsme všichni čekali, ale byla škoda, že se nás kvůli dešti sešlo jen několik (10), zatímco v roce 2001 nás do Modlešovic jelo přes 30.

    Využili jsme vlakového spojení v 16.02 a zpět v 18.19, takže jsme měli dvě hodiny na to, abychom došli k sejpům a zpět. Jsou vzdáleny přibližně 1,5 0,5 km od trati železniční zastávky směrem na sever. Vede tudy několik pěšin, ale dá se chodit i mimo ně, protože na vrcholcích sejpů je výsluní a chudá půda a nejsou tedy příliš hustě zarostlé. V dolících mezi kopečky naopak rostou vlhkomilné druhy, jako je např. svízel severní, ostřice štíhlá, děhel lesní aj. Viděli jsme stejné druhy rostlin, o kterých se píše v minulém zápisu z návštěvy těchto míst, ale jen některé z nich, protože jsme se kvůli mokru tentokrát drželi spíš v okolí cest. Na několika místech rostl přímo uprostřed pěšiny světlík lékařský, který není na Strakonicku nikterak hojný. Je to známá léčivka, o které jeden americký bylinkář v 17. století prohlásil: „Kdo užívá světlík, jako by z poloviny vykradl výrobce brýlí“.

    Pan Chán se při našich procházkách zaměřuje na botaniku a o léčivých účincích nalezených rostlin se zmiňuje jen okrajově, ale někteří z účastníků se o bylinky hodně zajímají, a když se sejdou, vyměňují si zkušenosti mezi sebou. To se nám tentokrát zvlášť hodilo, protože jsme míjeli několik úlů, a ačkoliv jsme dávali pozor a včely nijak nerušili, malou Bětušku zničehonic jedna štípla. Paní učitelka Třeštíková se hned porozhlédla, kde roste řebříček, květ rozemnula v prstech, přiložila na bolavé místo a za chvíli bylo dobře, ani otok se neobjevil.

    Kromě běžně známého řebříčku obecného jsme si ukázali také příbuzný řebříček bertrám, který má nedělené listy a mnohem méně květů (většinou 8-12). Ty jsou ale ve srovnání s květy řebříčku obecného několikanásobně větší. Rozdíl je také ve stanovišti – bertrám roste na vlhkých loukách. Našli jsme také pupavu obecnou, která je vysoká a vypadá tedy úplně jinak než známá pupava bezlodyžná.

    Z dalších rostlin, které jsme si určili, jsme všichni snadno poznali mydlici lékařskou, vrbku úzkolistou, diviznu velkokvětou, pelyněk pravý (známý též jako rostlina absint) aj., ale seznámili jsme se i s méně obvyklými druhy – např. čertkusem lučním, zdravínkem pozdním nebo konopicí úzkolistou, která se vyskytuje na železničních náspech a tratích oproti jiným druhům konopic rostoucích na polích.

    O konopici nám pan Chán řekl, že se dříve při žních často připletla do ruky vazačům povřísel a nepříjemně je popíchala. Také o metlici trsnaté, která převládala v travním porostu, jsme se dověděli, že je tuhá a řeže. Přesto se na sejpech dříve páslo a nyní je tato lokalita ohrožená právě tím, že po zániku pastvy pozvolna zarůstá náletovými dřevinami.

    Byli jsme rádi, že s námi šly tentokrát i děti – sourozenci Radovan a Bětuška s maminkou, které známe už z dřívějška. Za celou dobu, co se scházíme, se nikdy moc dětí procházek nezúčastňovalo, ale zato všechny, které se k nám přidaly, se vždycky uměly v přírodě dobře chovat a nevadilo jim nepohodlí, když zrovna nebylo hezky nebo byla cesta dlouhá a namáhavá. Také se vždycky uměly zabavit buď nějakou vlastní hrou, nebo tím, že dávaly pozor na výklad pana Chána a samy si všímaly rostlin a živočichů a ptaly se na podrobnosti. To je nám rozhodně milejší, než kdyby byla jejich účast větší, ale bez kázně a bez opravdového zájmu o přírodu.

    V sobotu 9.10.2004 jsme se sešli před nádražím ČD a ve 13.31 hod. odjeli vlakem do Volyně. Bylo nás docela hodně (25), přestože se po několika slunečných dnech udělalo chladno a vypadalo to i na déšť. Naším cílem byl židovský hřbitov na Děkanském vrchu a k tomu se dušičková atmosféra hodila, navíc jsme se chůzí do kopce zahřáli, a tak nám počasí nevadilo.

    Volyňský židovský hřbitov prošel v roce 1912 důkladnou celkovou opravou a byl u něj postaven domek pro správce. V roce 1988 byla znovu dána do pořádku vysoká kamenná zeď, která brání přístupu zvenčí a případnému poškození pomníků. Měli jsme předem domluveno půjčení klíče, takže jsme se dostali dovnitř a viděli jsme, jak je o hřbitov vzorně pečováno a jak je spolehlivě chráněn. Všechno jsme si pozorně prohlédli a přečetli jsme si o historii židovského osídlení na Volyňsku z dvoustránkového pojednání, které jsme dostali spolu s klíčem.

    Židovská obec byla ve Volyni založena v 16. století a z té doby pochází i hřbitov. Místo, kde se nachází (říká se mu Hradčany), bylo v té době mimo obvod města. Po roce 1890, kdy začali Židé hledat uplatnění v rozvíjejícím se průmyslu a odcházeli do měst, začaly venkovské židovské obce upadat a docházelo k jejich slučování. Jejich majetek byl většinou rozprodán s podmínkou, že v případě rozboření některého hřbitova nebo synagogy bude na jejich půdorysu zřízena zahrada, aby místo nebylo znesvěceno. Po 2. světové válce se počet židovských obyvatel v Čechách a na Moravě následkem genocidy snížil tak výrazně, že v současné době činí asi 3 000 osob, tedy podobně, jako tomu bylo v polovině 16. století.

    Vodňanský židovský hřbitov má rozlohu 1357 čtverečních metrů. Nejstarší náhrobky (z doby před více než 300 lety) jsou barokní, zdobené většinou rostlinnými ornamenty. Použitým materiálem je bílý mramor. Novější náhrobky jsou lépe provedené, leštěné, písmo na nich je menší a kultivovanější. Vytesaný text obsahuje jméno zemřelého, někdy jméno otce, u provdaných žen jméno manžela, dále datum narození a úmrtí, často i epitaf. Kromě hebrejských nápisů se vyskytují i německé a české. Hřbitov je zarostlý nízkou posekanou travou a místy břečťanem. Ve zdi se uchytily drobné vápnomilné kapradinky, a sice routička a sleziník červený.

    Malý Vašík si všiml, že břečťanové listy jsou plné droboučkých černých mušek nezvyklého vzhledu. Byla to kmitalka černá (Sepsis cynipsea), která patří mezi dvoukřídlé.

    Protože židovský hřbitov se nachází při cestě z centra Volyně směrem na Zechovice, měli jsme naplánováno, že do této pozoruhodné obce se na naší procházce podíváme také. Zachovalo se tam totiž několik zděných statků postavených v 19. století ve stylu zvaném selský barok. Jejich tvůrci, zedničtí mistři Matěj Turek a František Křišťan, pracovali stejným způsobem jako např. známý Jakub Bursa z Vlachova Březí. Štíty na domech i nad vjezdy mají ozdobné tvary a na většině z nich jsou i ornamenty, obrázky a letopočty, které byly vyřezány do čerstvé omítky.

    V domě č. 10 vedle kapličky pobývá pan Podhorský, autor knihy o historii Volyňska, s kterým se pan Chán seznámil v létě při provázení přírodovědné exkurse studentů strakonického gymnázia. Bylo to tenkrát hezké setkání a skončilo pozváním k návštěvě při příštím výletu do Zechovic. Celý začátek října jsme se tedy snažili s panem Podhorským spojit telefonem, nebo ho zastihnout v jeho strakonickém bytě, ale bohužel se nám to nepovedlo.

    Měli jsme štěstí, že u jednoho statku se s námi dala do řeči jeho majitelka a pozvala nás na dvůr. Mohli jsme si tedy prohlédnout i zadní část obytných a hospodářských budov a poslechnout si vyprávění o osudech dřívějších majitelů - rodiny Lomových.

    Do Volyně jsme se vrátili stejnou cestou, i když by se dalo jít i oklikou kolem hřbitovního kostela na vršku Malsičce. Nechtěli jsme ale zatěžovat starší účastníky další cestou do kopce, a tak jsme si Malsičku jen ukázali. Stejně tak pan Chán cestou upozornil na dva vrchy, které se nacházejí mezi Zechovicemi a Nišovicemi a z naší cesty na ně bylo dobře vidět. Jeden z nich je vápencový a dříve tam byl lom proslulý kvalitou vytěženého materiálu. Na vrcholku kopce i na jeho svazích roste vzácná vápnomilná květena a vyskytuje se tam řada druhů motýlů, včetně otakárka fenyklového a dokonce i ovocného. Proto je tato lokalita, nazývaná „Na Opukách“, vyhlášena jako chráněná přírodní památka. Je odtud i hezký rozhled po okolí.

    Ze silnice, po které jsme šli, jsme také dobře viděli okolní krajinu a všem se nám líbila. Nevadilo nám, že nesvítí slunce, protože i tak bylo všude plno barev. V tlumeném světle vypadalo všechno vážně a tajemně, a když jsme přišli zpátky k volyňské tvrzi a z vedlejšího kostela jsme zaslechli zvuky varhan, zmocnila se nás slavnostní nálada. Bylo už k večeru, mraky se protrhaly a mezi nimi se ukázala modrá obloha s bílými řasami. Dívali jsme se na bílou kostelní věž, poslouchali hudbu a ani se nám nechtělo pokračovat v cestě.

    Měli jsme ještě čas, a tak jsme se došli podívat také na synagogu. Je to jedna z mála synagog empirového typu, stavebně velmi vzácná. Vznikla v letech 1838 – 1840, tj. v době, kdy vzrůstající židovská obec koupila místo pro nové ghetto a přesunula se z Hradčan sem. Zachovaly se zde dva židovské domy a synagoga stojí přes ulici proti nim. Dovedl nás k ní pan Ing. L.Jelínek, který je ze Strakonic, ale přes 30 let učil na volyňské průmyslovce. Vyprávěl nám, že po válce bylo v budově synagogy zřízeno kino a nyní je tam dokonce diskotékový klub.

    Domů jsme se chtěli vrátit vlakem v 18.22 hod., a protože se večer ochladilo, zkrátili jsme si čekání v hospodě Na Nové u teplého čaje. Byli jsme spokojeni, že se nám výlet hezky vydařil a že s námi byli i „nováčci“ – jedna důchodkyně, čtyři školačky a mladí manželé se třemi syny. Do Strakonic jsme dojeli v 18.42 hod. a stihli jsme i autobus městské dopravy.

    Botanice jsme se na této procházce tolik nevěnovali, ale když se někdo na něco zeptal, zastavili jsme se a rostlinu jsme si určili. Protože květiny už jsou většinou odkvetlé, všímali jsme si tentokrát hlavně stromů. Viděli jsme běžné druhy jako javor, jasan, lípu, jilm, lísku, dub, bez nebo jírovec, ale také např. kustovnici, která není tak známá.

    1.10.2004 byl na Strakonicku zahájen ekologicko-osvětový projekt Rok stromu. Proběhla o tom zpráva i v televizním zpravodajství a při natáčení navštívili reportéři s panem Chánem dvě památné lípy (na Podsrpu a ve Slaníku). Podívali se i na Podskalí a prošli se podél řeky. Zastavili se tam u jednoho ze starých dubů, obdivovali jeho silný rovný kmen a pan Chán poznamenal, že pro něj jako botanika je takový strom ještě cennější než ty, které byly zasazeny u kapliček a na jiných hojně navštěvovaných místech. Památné stromy má samozřejmě rád a líbí se mu i to, že naši předkové si k vysazení vybírali hlavně lípy a jiné naše původní druhy. Strom, umístěný uměle do otevřené krajiny, má ale jiný (košatější) tvar koruny, než ten, který vyrostl v přirozených podmínkách. Dub na Podskalí se asi nikdy nestane oslavovanou památkou, ale právě takovéto dřeviny nám ukazují, jaký ráz určila naší krajině sama příroda.
V úterý 26.10. jsme se s panem Chánem sešli před Domem dětí a mládeže na sídlišti Mír, abychom se i my prošli po Podskalí a potěšili se pohledem na krásu barevného listí. Bohužel nám chybělo to správné osvětlení, protože bylo zataženo a mrholilo. Bylo nás devět, z toho čtyři středoškolačky.
Nejdříve jsme šli po pěšině, oddělující horní část Podskalí a pole, takže jsme měli stromy a křoviny po levé ruce. Poznávali jsme je nejen podle tvaru listů, ale i podle typického podzimního zabarvení. Zvlášť nápadné byly trnky, které se už zdálky prozradily zvláštním nafialovělým odstínem žluti a zeleně. Kromě nich rostou v těchto místech hlavně jasany (dosud zelené) a javory (žluté). Po chvíli jsme odbočili doleva a jinou pěšinou jsme se dostali o něco níže, až jsme nakonec sešli dolů k řece. Ve svahu jsme se setkávali s dalšími javory a jasany, s lipami, duby, ale viděli jsme na několika místech i akát, dřišťál, brslen, jedli, borovici, lísku, pustoryl (jasmín), jírovec (kaštan), ...

    U můstku přes řeku nám pan Chán ukázal zbytky pařezu po starém jasanu, který byl srostlý ze sedmi výmladků a říkalo se mu Sedm bratrů. Až na nejmenšího účastníka Vašíka jsme si na něj všichni pamatovali, protože jsme v dětství rádi prolézali mezi jednotlivými kmeny. Oblíbili si jej také netopýři, kteří hnízdili v jeho dutinách. O několik metrů dál proti proudu jsme se zastavili u stromu, který je v současné době asi největší ze všech, které na Podskalí rostou. Je to topol bílý, jehož mohutný kmen opravdu vzbuzuje úctu. Zdá se neuvěřitelné, že pan Chán si pamatuje jeho sázení. Topol roste velice rychle, takže strom starý 60 let vypadá, jako by mu bylo aspoň třikrát tolik.

    Vyjmenovali jsme si, které stromy jsou krátkověké (např. bříza) a které se naopak dožívají 200, 300 i více let (tis,lípa, dub, buk, smrk....). Zopakovali jsme si také zajímavosti, které jsme se dověděli při dřívějších procházkách, např. o použití dřeva jednotlivých druhů (jasanové na lyže, bukové na parkety, ale také na uzení masa, topolové na zápalky, dovážené cedrové na tužky,....). Porovnali jsme vzhled borky u lípy (typické je podélné dělení), dubu (příčné dělení), akátu (hluboce rozbrázděná borka), javoru mléče (poměrně hladká), javoru klenu (u starších jedinců se borka na povrchu šupinovitě odlupuje), atd. U řeky jsme si ukázali dva buky, jejichž kůra byla krásně hladká. Na kůře střemchy jsme viděli drobné světlé skvrnky a při narušení jejího povrchu jsme cítili zápach kyanovodíku. Všímali jsme si olšových šištiček, javorových a jasanových nažek, našli jsme i bukvice, ale nejvíce nás ze všech nalezených plodů zaujaly ježaté obaly jedlých kaštanů, rostoucích u dětského hřiště.

    U některých dřevin nám bylo jasné, že to jsou nepůvodní druhy a byly na Podskalí vysazeny pro okrasu, ale nebylo to tak jednoznačné, jak by se zdálo. Např. habr do české krajiny patří,ale na Strakonicku dříve nerostl. Buk tu byl běžný, ale rostl na chladnějších místech, hlavně na severních svazích kopců. Buky, které jsme viděli na Podskalí, byly vysazené člověkem.

    Protože na konci října se čas o hodinu posune, bude večer brzy tma a místo společných procházek budeme chodit na přírodovědné přednášky, pořádané jako každoročně v budově strakonického gymnázia. Pokud se s panem Chánem vypravíme ven, bude to asi už jen o víkendech, dokud nepřijde zase jaro.