Rok 2007.

    Víkend 13. –14.1.2007 byl vyhlášen jako prostřední ze tří termínů celostátní akce BUTEO 2006 /07 (sčítání kání – viz zápis ze 17.11.2006). Proto jsme v sobotu 13.1. znovu vyrazili na naši obvyklou trasu z Radomyšle do Strakonic a znovu jsme k pozorování kání přibrali i veřejnost.
    Když jsme minulé sčítání 17.11.2006 vyhlásili jako přírodovědnou procházku organizovanou ve spolupráci Šmidingerovy knihovny a ČSOP a sraz jsme si dali ráno v 6.40, přišla kromě nás organizátorů jen jedna účastnice. Tentokrát jsme se tedy rozhodli jít až odpoledne a sešlo se nás mnohem víc – 13 dospělých a 5 dětí. Z toho jsme měli pochopitelně radost a je celkem jasné, že příště (což by mělo být 17.3.) si vybereme zase stejný vlak ve 13.08.
    Viditelnost byla tentokrát mnohem lepší, protože místo mlhy bylo větrno. V listopadu jsme si říkali, že opravdová zima ještě nepřišla, od té doby uběhly dva měsíce, a zima pořád nikde. Sněžilo zatím jen jednou a mrazy také nestály za řeč. Většině lidí to tak asi i docela vyhovuje, ale pro přírodu to v našem klimatickém pásmu příznivé není. Zvlášť nebezpečné jsou velké výkyvy teplot, které v posledních letech přicházejí stále častěji. Při náhlém ochlazení trpí i otužilé organismy, které za normálních okolností snášejí mnohem silnější mrazy.
   Po cestě jsme se zastavovali u radomyšlských historických specialit, jako je například pamětní deska nálezce Zelenohorského rukopisu důchodního Josefa Kováře, kostel sv. Jana, kamenné kříže umístěné podél cesty z Radomyšle k Věnu nebo nedaleko kapličky sv. Vojtěcha u koupaliště. Povídali jsme si různé zajímavosti ze světa zvířat nebo historické údaje vztahující se k Radomyšlsku. Ty jsou z větší části uvedené v knize Dr. Bohumíra Lifky „Radomyšl. Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí“ . A tak jsme do Strakonic dorazili až za tmy. Změnili jsme kvůli tomu trochu naši trasu – na droužetické silnici jsme neodbočili směrem k Ryšavé, ale popošli jsme blíže k městu a dali se polní cestou, která vede kolem zahrádek k lomu nad Radomyšlskou silnicí. Děti měly odtud hezký výhled na světélkující Strakonice a také jsme si tím ušetřili trochu času.
    První káni jsme viděli hned v Radomyšli za hřbitovním kostelem sv. Jana nad severním okrajem lesa pokrývajícím kopec Chlum. Kromě toho jsme na stejném místě zahlédli a později i slyšeli krkavce velkého. Zřejmě se zde usadil, protože jsme jej již několik let pozorovali střídavě pod kopcem Ostrý nebo nad Jaslovem či Hradcem. Celou cestu od kostela sv. Jana nás provázel skromný zpěv strnadů obecných, povětšinou ukrytých v remízcích podél pěšiny. Místy se přidali zvonci zelení a sýkory koňadry. Nikde jsme však neviděli ťuhýka šedého, kterého většinou v tuto dobu v okolí Radomyšle pozorujeme. V úžlabině pod kopcem Věno jsme se potěšili pohledem na čilého brhlíka lesního.V polích v okolí Zaluží a u domanické kapličky jsme se několikrát potkali se srnkami, které zde bývají pravidelně. Když jsme vystoupili nad Domanice, mohli pozornější z nás spatřit ojedinělé drozdy kvíčaly. Letošní zimu jich není v okolí Strakonic tolik jako jindy. Při krátké zastávce u Domanic nad oborou s jelení a černou zvěří jsme zaznamenali druhou káni, která se zvedla ze stromů uprostřed obory a zamířila k Hradci. Na Horním Řepickém rybníku jsme viděli pět volavek popelavých, jednu labuť velkou a množství kachen divokých. Nad Pilským rybníkem nám tentokrát chyběli hýlové obecní, ale z křoví se občas ozvali strnadi a přelétla sojka. Celkově jsme viděli méně ptactva, než když je počasí klidnější. Je možné, že mnoho ptáků se ukrylo do křovin, remízků nebo do lesa, a tak pozorování nebylo tak bohaté na zážitky. Ale i tak splnilo svůj účel, pěkně jsme se prošli, popovídali si a zapsali si místa s výskytem kání.
    Při běžném hovoru nejsme zvyklí mluvit o „káních“, protože častěji se používá výraz „káňata“, ve spisovné češtině ale je rozdíl mezi „kání“ (což je dospělý pták) a „kánětem“ (mládětem). U nás se vyskytují dva druhy – káně lesní a káně rousná, z toho první je mnohem hojnější. Káně lesní je někdy v literatuře (zvláště starší) nazývána kání myšilovem.
    Botanice se tentokrát pořádně věnovali jen Radim s Pavlem, kteří umí rozeznávat i uschlé natě a najít mezi nimi všelijaké pozoruhodnosti, například vzácnou vrabečnici roční.
    Důchodce pan Jelínek nám po cestě ukazoval kopce na obzoru a určoval, který je který. Viděli jsme i ty vzdálenější – Kleť, Libín, Mařský vrch, Mladotický vrch…. Půjčovali jsme si navzájem dalekohledy, což se líbilo hlavně dětem. Tentokrát s námi byli sourozenci Terezka, Barborka a Martínek, stejně jako nedávno na Řežabinci, ale přišli i dva noví – Domča a Matýsek. Těšíme se, že se s nimi brzy zase někde sejdeme.

    V listopadu loňského roku (viz zápis ze 17.11.2006) jsme si naplánovali dvě akce zaměřené na historii strakonického hřbitova. Jedna z nich se konala 25.11. (viz zápis) a týkala se kostela sv. Václava a dalších architektonických památek, při druhé (27.1.2007) jsme se zabývali osobnostmi pohřbenými ve Strakonicích.
    Datum druhé akce jsme vyhlásili s velkým předstihem, protože jsme chtěli, aby se pozvánka dostala do strakonického Zpravodaje. To se nám nakonec trochu vymstilo, protože se stala chyba a bylo vytištěno datum 28.1. Den byl uveden správně (sobota), a tak si zájemci  nesrovnalost uvědomili a někteří si zatelefonovali do knihovny, někteří se řídili údajem na plakátech, pozvánkách, internetových stránkách knihovny apod. Pro jistotu jsme se pak ještě v neděli 28.1. na místo srazu podívali, ale naštěstí tam nikdo nečekal – všichni přišli ve správný den.
   Bylo domluveno, že se za každého počasí sejdeme u kostela sv. Václava a na místě se pak rozhodneme, jestli projdeme hřbitov, nebo se přesuneme pod střechu – na dětské oddělení knihovny. Od listopadu až do poloviny ledna byla zima tak teplá, že nebylo po sněhu ani památky, ale protože zákon schválnosti funguje, ani ne týden před naší akcí se začalo chumelit. 27.1. jsme se tedy opravdu museli rozhodovat, jestli si troufneme prošlapávat  závěje na pěšinách a smetáčkem oprašovat zaváté náhrobky. Zdá se, že teprve my jsme letos přivolali takovou zimu, jaká má správně být :o)
  Stejně jako jinde, pohřbívalo se i ve Strakonicích kromě hřbitovů také v kostelech. To bylo dovoleno pouze v případě duchovních, ale výjimky byly celkem časté - u příslušníků panovnických a šlechtických rodů, někdy dokonce i u bohatých měšťanů. Jinak byla nejčestnější místa pro hroby u kostelních zdí a u hlavních cest na hřbitově. Takto byla umístěna i většina náhrobků, které jsme při akci obešli, a tak nám vysoká vrstva sněhu ani tolik nevadila. Navíc byl na zasněžený hřbitov hezký pohled, zvlášť když se po cestách pohyboval zástup více než 40 zakuklenců.
   Naším průvodcem byl tentokrát archivář pan Karel Skalický. Někteří z nás ho už znali z dřívějška z akcí Sdružení pro obnovu Řepice a okolí, pořádaných v kulturním zařízení U Mravenčí skály i jinde, mnozí se s ním setkali poprvé a byli překvapeni, jaké má při svém mládí (27 let) všestranné a rozsáhlé vědomosti. Podobné to bylo i při předchozí akci s panem Jiřím Kupkou, který teprve nedávno překročil třicítku. Protože se nám velice líbily jak obě návštěvy hřbitova, tak přednáška pana Kupky „Okrašlovací spolek Renner a počátky veřejné zeleně ve Strakonicích“ dne 15.1.2007 v budově gymnázia, domluvili jsme si s oběma přednášejícími pokračování. S panem Kupkou se chceme v březnu vypravit do kostela sv. Markéty, s panem Skalickým někdy v létě ještě jednou projdeme hřbitov a budeme si povídat o dalších osobnostech, které jsme tentokrát museli pro nedostatek času vynechat.
   Nejstarší známý náhrobek na strakonickém hřbitově je z 15. století, nachází se v kostele sv. Václava a patří Otmaru z Neznašov. To byl důvěrník velkopřevora Jošta z Rožmberka. Klíče od kostela jsme tentokrát neměli, zato jsme si mohli prohlédnout vnitřek kaple svatého Vojtěcha včetně  renesančního náhrobku paní Zuzany Zábranské, manželky strakonického postřihovače. Tento náhrobní kámen z 16. století sem byl přenesen odjinud, a ačkoliv je umístěn v podlaze, je na něm zřetelné jak písmo, tak výzdoba, např. motiv postřihovacích nůžek. Mimo něj jsou do dlažby zasazeny další čtyři náhrobní desky, u nichž je však povrch již značně poškozen.  Na zdech kaple je zavěšena řada oválných kovových tabulek se jmény maltézských kněží, kteří jsou na tomto místě pochováni. Některé tabulky chybějí, protože byly postupně rozkradeny.
   Ukázali jsme si také kapli Nejsvětější Trojice, známou jako hrobka dědičných poštmistrů. Byli zde pochováni i zástupci jiných povolání, hlavně lékárníků, kteří byli s rodinou poštmistrů příbuzní. Náhrobní desky jsou vsazeny do stěn a jsou na nich čitelná jména jako Firbas, Haller, Rozkošný, Nemrha, Čížek….
   Hned vedle této kaple jsme se zastavili u novogotického náhrobníku se sochou. Pak jsme kapli obešli a na jednom z pomníků nedaleko za ní jsme si přečetli jméno Josefa Sedláčka (1841 – 1924), okresního školního inspektora, který sepsal několik odborných prací z oboru živnostenského práva, zbožíznalství  aj.
    Dál jsme pokračovali po hlavní cestě směrem k centrálnímu kříži. Proti němu jsme viděli nenápadný hrob rodiny básníka Miloše Tůmy, vedle kříže naopak velice honosný náhrobek ing. arch. Gustava Papeže (1863 – 1845). Tento rodák ze Strakonic a tvůrce místní sokolovny působil především v Praze, kde projektoval několik vil v Bubenči a na Vinohradech, dnes památkově chráněných.
   U téže hlavní cesty o něco dále k zadní části starého hřbitova je pochována Marie Votýpková – Barvířová, která zemřela v roce 1950 ve věku 43 let při porodu dítěte. Byla poslední majitelkou zámku Střela před porevoluční konfiskací. Zachovaly se její nevydané literární práce (deníky, příběh „Na zámku“).
   Hrob další významné osobnosti, školního inspektora Jana Dyka (1860 – 1926), jsme si ukázali vedle veliké, dnes nepoužívané hrobky u zadní zdi starého hřbitova. Jméno Jana Dyka je spojeno především se vznikem strakonického muzea. Zájem o národopis  byl u nás, stejně jako v jiných obcích, podpořen koncem 19. století přípravou Českoslovanské národopisné výstavy. Konala se v roce 1895 a z našeho města bylo tehdy do Prahy posláno více než 400 různých předmětů. Počítalo se s rozšířením sbírek a založením muzea, ale počáteční nadšení postupně vyprchalo a teprve ve 20. letech 20. století právě zásluhou Jana Dyka, předsedy Okresního osvětového sboru, byl národopisný materiál znovu shromážděn a utříděn. Muzeum vzniklo v roce 1930 a bylo nazváno Městské Dykovo muzeum.
   Přes uličku proti hrobu Jana Dyka je pochován stavitel Václav Prokop (1901 – 1967), zatímco další stavitel, také Prokop, má velký a velice výstavný náhrobek u zadní zdi starého hřbitova. Zdá se, stejně jako u architekta Papeže, že k povolání stavitele se hodí pokud možno hodně monumentální pomník. Hrob Čeňka Prokopa, jehož jméno je spojeno s přestavbou strakonického hradu ve 30. letech minulého století,   je ozdoben sochou žehnajícího Krista, jejímž autorem je významný výtvarník František Průša, rodák ze Záhoří u Písku. Na strakonickém hřbitově najdeme ještě další jeho sochu, ženu s dvěma holubicemi, a sice na náhrobku rodiny Beranových (z níž pocházel i politik Rudolf Beran, který se narodil v roce 1887 v Pracejovicích a zemřel v roce 1954 ve vězení v Leopoldově). Tento hrob je umístěn také u zadní zdi starého hřbitova. Další díla Františka Průši můžeme vidět například na strakonickém Velkém náměstí (bývalá Paclova tiskárna, kde je nyní Fotofast), ve Volyni nebo v Horažďovicích (sokolovny).
   V místě, kde se hlavní cestou vchází na novější část hřbitova, jsme si ukázali hrob akademického malíře Jiřího Rejžka (1914 – 1986). Stejně jako Jan Samec nebo dosud žijící malíř Jaroslav Pešek z Malenic u Volyně patřil J.Rejžek k žákům výtvarníka Václava Polívky. Ten přišel do Strakonic v roce 1922 a působil na zdejším gymnáziu. Jmenovali jsme si i další malíře, jejichž život byl spjat s naším městem, jako Antonína Zellerina (1786 – 1870) nebo Aloise Hanše (1889 – 1940). Velmi dobrým výtvarníkem, dnes bohužel neprávem pozapomenutým, byl strakonický rodák  František Horký (1879 – 1936). Při hlavní cestě vedoucí kolem kostela je u hřbitovní zdi pochován malíř Jarko Dvořák Šumavský (1887 – 1964), jehož hrob jsme si také ukázali.
   Nedaleko hrobu Jiřího Rejžka je pochován major duchovenstva Václav Tesař (1870 – 1934), biskupský notář a spisovatel.
   Přibližně uprostřed staré části hřbitova se nachází pumpa na vodu a vedle ní hrob architekta Václava Karty (1928 – 1981), jehož dílem je např. dům s kinem Svět. Asi na polovině cesty z tohoto místa směrem ke skládce odpadků jsme se zastavili u hrobu rodiny Rudolfa G: Šimka, básníka a redaktora (1908 - 1982). Sbírky jeho veršů mají značnou literární hodnotu, stejně tak práce publikované např. v časopise Nová Šumava, který R.G. Šimek jako jednadvacetiletý založil. Dnes je známý hlavně tím, že jedním z jeho tří synů byl herec a spisovatel Miloslav Šimek.
   Na cestě ze hřbitova jsme si ukázali ještě hrob Emiliana Miltnera (1857 – 1921), který byl ředitelem panství maltézského řádu. Blízko se nachází už zmíněny hrob J. Dvořáka Šumavského a hrob ing. Josefa Zdeňka Raušara (1862 – 1947), spisovatele a velkého přítele Jihoslovanů.
   Důstojným zakončením naší akce bylo zastavení u hrobu Jana Vlastislava Plánka (1789 – 1865) u hlavní cesty v blízkosti kostela sv. Václava. Pomník této významné osobnosti českého národního obrození není původní, pochází z roku 1913. O životě J.V.Plánka už jsme se ale raději nerozpovídali, protože jednak je dostatečně známý, jednak doba pokročila a všem už byla pořádná zima. Bylo toho více, co jsme museli vynechat, a proto se těšíme, až se s panem Skalickým znovu setkáme a budeme pokračovat.

    Z dřívějška máme vyzkoušeno, že se vyplatí uveřejnit pozvánky na akce ve strakonickém Zpravodaji – to ale jde jen u přednášek, které se domlouvají dlouho dopředu. U procházek a výletů se nedá s takovým předstihem předpovědět, co kdy pokvete a co bude kde k vidění, takže většinou je vyhlašujeme asi tak 14 dní předem. Teď v zimě se ale příroda tak rychle nemění, a tak na určování bezlistých dřevin jsme mohli ve Zpravodaji upozornit bez obav, že by nám něco uteklo.
    Sešli jsme se ve středu 7.2.2007 na sídlišti Mír a šli jsme na Podskalí. Bylo nás 20, z toho 4 děti. Nejmenšího Vojtíška bychom počítat neměli, protože je mu jen něco přes půl roku a vezl se v kočárku, zato jeho starší sestra Bětuška se o všechno zajímala a hodně toho i sama věděla.
    Poznávání dřevin podle kůry, pupenů, tvaru koruny apod. jsme si už vyzkoušeli mnohokrát - buď v knihovně, kde je na pobočce každou zimu výstava větviček (kromě letošního roku, kdy bude až do května pobočka kvůli rekonstrukci hlavní knihovny zavřená), nebo při procházkách, např. 27.11.2001 nebo 1.10.2004 (viz zápisy). V oddílu „Příroda“ na těchto internetových stránkách jsou zaznamenány hlavní znaky, podle kterých se stromy a keře v zimě poznávají, a popisy jsou doplněny fotografiemi. Nákresy pupenů se dají najít i v některých atlasech, stejně jako fotografie a kresby znázorňující tzv. habitus (tj. celkové vzezření) každé popisované dřeviny.
    Kromě určování stromů a keřů jsme si všímali i historických památek, které se na Podskalí zachovaly. Ukázali jsme si poničenou kapličku sv. Petra, pozůstatky po pokusu zavést pěstování vinné révy, řekli jsme si, kde bylo bělidlo, hospoda u Hurychů, kde se ledovalo, kde cvičili ostrostřelci, kde byla plovárna, atd. Pan Chán nám o historii Podskalí vyprávěl už mnohokrát (viz. např. zápis z 24.10.2000 nebo 19.5.2004) a mluvilo se o ní i při nedávné přednášce pana Kupky. Teď v nejbližší době (ve čtvrtek 15.2. od 19 hodin) se můžeme těšit na přednášku pana Skalického "Kaple, kapličky a boží muka Pootaví", kterou pořádá SPOŘ a OKO. S přírodovědnými procházkami počkáme na jaro, ale v březnu chystáme dva sobotní výlety (10.03., 17.03.).

    V sobotu 10.3.2007 jsme se vypravili v 9.08 vlakem do Sedlice. Bylo nás přes dvacet, ačkoliv zpočátku foukal studený vítr a mrholilo. Při pohledu z oken příjemně vytopeného vagónu jsme měli pocit, jako by už byl místo března duben – tak už je všude zeleno. Letošní zima byla nejteplejší za posledních 85 let, a tak na zahrádkách kvetou forsýtie, prvosenky, talovíny, krokusy, sněženky a jiné časné květiny, šeříky a zimolezy se začínají zelenat, na „kočičkách“ a na lískových jehnědách jsme už viděli pyl, na zídkách a na kořenech stromů se shlukují ploštice růměnice…. Výkyvy počasí jsou v posledních letech bohužel tak velké, že i radost z přicházejícího jara je tím tak trochu pokažená. Nejvíc obav přitom vzbuzuje pomyšlení, že se tyto varovné příznaky všeobecně berou na lehkou váhu, i když přírodovědci na ně upozorňují a dávají je do souvislosti s negativním působením lidské činnosti na životní prostředí.
    Projeli jsme zastávku „Sedlice – město“ a vystoupili jsme až na nádraží, abychom prošli celou obec. I když se to na první pohled nezdá, Sedlice byla skutečně oficiálně prohlášena městem, takže název zastávky i přes venkovský ráz obce odpovídá skutečnosti. Hned na nádraží jsme si řekli aspoň nejdůležitější historické údaje, které se nám povedlo najít v literatuře a na internetu. Mnoho jich o Sedlici a o okolních obcích publikováno nebylo, a tak jsme s tím byli brzy hotovi. Právě jsme chtěli vyrazit na cestu, když mezi nás přišla maminka jedné z účastnic výletu, bývalá učitelka paní Krejčová, která je sedlickou kronikářkou. Rozdala nám obrázky a mapky, popovídala si s námi a ještě nás provedla po místních zajímavostech. Dala nám také písemné pojednání o Sedlici a dovolila nám ho zveřejnit jako součást tohoto zápisu z akce. Bylo to velice milé setkání a navíc jsme se mohli i na leccos zeptat a domluvit si na příště. Máme například slíbeno, že bychom se mohli někdy podívat do sedlické obory, protože by nám to paní Krejčová pomohla vyjednat.
    Dozvěděli jsme se i různé místní názvy, které nejsou v turistických mapách. Z těch nás nejvíc zaujala jména dvou malých rybníčků v obci, Martínku a Bošince, a jednoho většího jižně od Sedlice – Punčošky. Měli jsme štěstí, že jsme se mohli podívat do prodejny proslavených sedlických krajek (v sobotu je otevřena jen v sudé týdny) a dokonce i do barokního kostela sv. Jakuba Většího. Tam právě skončily křtiny, takže jsme mohli nahlédnout a přesvědčit se, že zevnitř je stejně krásný jako zvenku. Byl postaven v polovině 18. století Dienzenhoferovým žákem Václavem Antonínem Jermářem. Je pěkně opravený a jednou z jeho zajímavostí je dřevěná podlaha. Kromě kostela jsme si prohlédli i hřbitov a kapli Panny Marie Lurdské, viděli jsme radnici, Šternberský dům (dnes hostinec Na Velké) zdobený sgrafity, několik domů s ozdobnými štíty, ale nejdéle jsme se zdrželi u tvrze z roku 1404, která byla ve 2. polovině 16. století přestavěna na renesanční zámeček. Shodli jsme se, že i přes svůj zchátralý stav působí velice sympaticky. Na zámek je to poměrně malé stavení, stojí stranou od středu obce a od rušné silnice a vypadá, jako by se na tom místě zastavil čas.
    Ani by se nám ze Sedlice nechtělo, ale z neustálého postávání nám už byla všem zima, a tak jsme poděkovali paní Krejčové a vydali se po zelené turistické značce směrem k rekreačnímu středisku Pilský mlýn. Rozloučila se s námi i maminka, která nosila v šátku pod bundou sedmiměsíčního Lukáška a bylo pro ni obtížné držet navíc ještě deštník. My ostatní jsme se rychlejší chůzí brzy zahřáli, navíc se během dne vyjasnilo a chvílemi vysvitlo i sluníčko.
    Máme ve zvyku přizpůsobovat tempo a program účastníkům, a tak jsme většinou chodili ve dvou skupinkách. Ta rychlejší se na zajímavých místech zastavovala a čekala, pomalejší tak měla možnost ostatní dohonit. Měli jsme s sebou Honzíka a Vašíka a ti se jako obvykle o všechno zajímali a často se u něčeho zdrželi, jinak ale šlapali pěkně a ušli celou cestu bez potíží. Jejich kamarádka Terezka, která chodí do šesté třídy, je občas z legrace nosila na zádech a vůbec se jim hodně věnovala, přitom ale stačila i sbírat mechy, lišejníky, houby, ulity a jiné přírodniny a od nás starších si nechala určovat jednotlivé druhy. Také jsme si ukazovali stromy a první rozkvetlé květiny – podběl a křivatec. Našli jsme i křivatec rolní, který je na rozdíl od známého křivatce žlutého poměrně vzácný. Z ptáků jsme si podle hlasu nebo vzhledu určili strakapouda velkého, králíčka obecného, sýkoru koňadru, modřinku, babku, čejku chocholatou, straku obecnou, strnada obecného, skřivana polního, káni lesní a poštolku obecnou. Měli jsme i dalekohled a kapesní atlas a půjčovali jsme si je mezi sebou.
    Na Pile jsme se zastavili u rybníka zvaného Velká Zástava a řekli si něco o některých zdejších vodních měkkýších. Vyskytuje se v něm plovatka toulavá, plovatka nadmutá, plovatka bahenní a kružník bělavý. Tentokrát jsme ale nestačili najít žádné. Kousek za Pilským mlýnem jsme v lese na chvíli odbočili ze značené turistické cesty doleva na pěšinu vedoucí k méně známému a menšímu rybníku schovanému mezi stromy. Někteří z nás u něj byli poprvé a vůbec o něm nevěděli. Jmenuje se pravděpodobně Malá Zástava. Dál nás zelené značky dovedly k lázskému lesu, což je jednak hezké a příjemné místo, jednak je to v létě a na podzim i vyhledávané naleziště hub. Ještě než jsme dorazili do vesnice Láz, udělali jsme malou zacházku k rybníku Velkoláz (směrem na Chrášťovice). Jeden malý rybníček jsme minuli už předtím, v Lázu na návsi je další, za vesnicí cestou k Radomyšli zase. Na posledním zmiňovaném jsme pozorovali kromě kachen divokých a lysek černých také vzácnější kopřivky obecné. Hlavními rybníky v okolí jsou ale dva velké – Velkorojický a Milavy. Ty jsme si ukázali na mapě a navíc jsme u obou všichni už někdy byli. Kolem Velkorojického se projíždí cestou ze Strakonic do Blatné, na Milavách je oblíbené koupaliště a tábořiště.
    Kdybychom si chtěli zpívat do kroku, hodila by se k tomu písnička „Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn“. Traduje se totiž, že vznikla na Sedlicku a váže se ke skutečným událostem. Jiná známá píseň prý vznikla tak, že její tvůrce měl řidiče z Katovic a inspiroval se příběhem jeho nešťastné lásky – „Na Pankráci na malém vršíčku stojí pěkné stromořadí, měl jsem holku namluvenou, ale jinej mně za ní chodí…“ (nejedná se zde o pražskou čtvrť Pankrác, ale o stejnojmenné místo poblíž Katovic).
    Cestou od Lázu k Radomyšli jsme mohli na severní straně kopce s kapličkou sv. Mikuláše pozorovat na lukách hejno špačků obecných kteří byli doprovázeni 6 čejkami chocholatými. Do Radomyšle jsme dorazili hodinu před odjezdem vlaku, a tak jsme se rozdělili a ještě si prošli, co koho zajímalo. V 16.30 jsme odjeli domů. Pokud s námi někdo půjde příští sobotu (17.3.) na sčítání kání, nastaví si tím výlet ze Sedlice o další část cesty do Strakonic. Pojedeme totiž vlakem do Radomyšle a vrátíme se pěšky přes Domanice a Řepické rybníky.

    V noci na sobotu 17.3.2007 se po několika teplých dnech nápadně ochladilo a ráno se rozfoukal studený vítr. Nás ochranáře to nijak nezaskočilo, protože na tento den připadl třetí termín sčítání kání a stalo se už skoro pravidlem, že na tuto akci máme sychravé a větrné počasí. A tak jsme se sešli na nádraží v dobré náladě. Bylo nás sedm. Kání jsme napočítali nakonec šest, takže jsme byli dokonce v přesile.
    Stejně jako při minulých termínech akce BUTEO (viz zápisy ze 17.11.2006 a 13.1.2007) jsme jeli vlakem do stanice Radomyšl - zastávka a odtud jsme putovali pěšky do Strakonic. Tentokrát jsme kromě pozorování ptactva a určování dřevin měli program bohatší, protože po mírné zimě přišlo časné jaro a rozkvetlo už hodně různých druhů rostlin. Navíc s námi šli Radim a Pavel, kteří k určování většinou nepotřebují ani květy a např. vzácný křivatec rolní našli jen podle listů. Mohli jsme si je porovnat s listy běžnějšího křivatce žlutého (ty jsou podobně dlouhé a tenounké, ale trochu zkroucené, jakoby rozcuchané) a s listy divokého česneku viničního (ty se liší tmavší a matnější barvou). U kostela sv. Jana jsme viděli křivatec rolní už rozkvetlý a u Domanic jsme našli i třetí druh - křivatec luční. V plném květu jsme našli v aleji vedoucí ke sv. Janu osívku jarní - ta se podobá obilí rozházenému při setí po poli. Její kvítky jsou ale ještě drobnější, než obilná zrna. Stejně malé a světlé květy má ptačinec prostřední (lidově "žabinec"), ten je ale nápadný svěží hráškovou zelení svých křehkých a šťavnatých lístků. Zahrádkáři ho dobře znají ze záhonů, kde tvoří hned brzy na jaře husté zelené chomáče a z nich se rychle začnou rozlézat odnože na všechny strany. Je to nejen nepříjemný plevel, ale i bylinka vhodná jako přísada do salátů nebo pomazánek. Chovatelé exotického ptactva mohou potvrdit, že název ptačinec je na místě - drobní i větší opeřenci ho velice dobře přijímají. Kromě žabince jsme viděli i zatím nekvetoucí rožec rolní. Ten má podobně drobné vstřícné listy a stejně se plazí po zemi, je ale tmavší a ne tak hustě rozvětvený.
    Naše cesta vedla jako obvykle ke kostelu sv. Jana, odtud obloukem zpět k železnici, dále na vrch Věno, po polních cestách přes Domanice k Řepickým rybníkům a do Strakonic. Na polích jsme viděli většinou řepku a kromě ní jsme si určili i několik druhů plevelů. Našli jsme např. velmi vzácný rozrazil polní (Veronica agrestis) a na poli nad Hořejším rybníkem i vápnomilný rozrazil trojlaločný (Veronica triloba). Přízemní růžice ostnatých listů patřily pcháči obecnému, který zatím nestačil vyrůst do výšky. Stejně tak se zatím drží při zemi chrpa polní, zemědým lékařský a pampeliška. Asi 10 cm vysoký je pryšec kolovratec. Zatím nekvete, ale do daleka svítí jasnou světlezelenou barvou svých listů. Při okrajích cesty je tu a tam rozrostlá třtina křovištní. Viděli jsme ji i v borovém lesíku u Domanic, kde zarůstá vykácená místa. Mezi stromy se zatím nedostala, protože jí v tom brání husté porosty vápnomilné trávy válečky prapořité.
    Na rozcestí u božích muk, kde se odbočuje kolem lesíka směrem na Domanice, jsme se rozhlédli po okolí, jestli i tentokrát uvidíme srnky. Bylo jich sedm, stejně jako nás. V sousedství lesa jsme se octli na chvíli v závětří a vzpomněli jsme si na ničivý orkán, který před dvěma měsíci způsobil spoustu škod. Nejhůře to odnesly stromy, a to jak přímo, tak potom ještě dodatečně - lidé se začali více bát padajících větví a kácejí, kde se dá. Jejich strach je na jednu stranu pochopitelný, na druhou stranu se tím však přispívá k tomu, aby příští větrné smrště byly ještě větší. Nejde jen o to, že lesy, aleje, ale i jednotlivé stromy vytvářejí proti větru clonu. Dřeviny, zejména listnaté, fungují jako vynikající klimatizační zařízení a čím více jich ubývá, tím horší výkyvy počasí můžeme očekávat. Odstranění suchých větví a případné šetrné prořezání starých stromů se zdá na první pohled pracné, ale dalo by se přirovnat k opravě poškozené střechy u domu. Nikoho nenapadne kvůli uvolněným taškám ubrat celé horní patro nebo zbourat celý dům, protože je jasné, že domy nutně potřebujeme. Stejně tak bychom ale měli uvažovat o stromech, když uvažujeme o drastickém ořezání velké části koruny, o kácení nebo o tom, že mimo les je nejlépe sázet jen něco málo drobné zeleně pro ozdobu.
    Za poslední dobu jsme viděli v zahradách a kolem domů tolik nešetrně zkrácených dřevin i čerstvých pařezů, většinou úplně zdravých, že pro nás bylo o to větším potěšením navštívit po návratu do Strakonic zahrádku se vzorně prořezanými a ošetřenými jabloněmi. Pozval nás tam účastník procházky pan Jelínek. Ukázal nám, jak se má provádět výchovný řez stromů, pochlubil se školkou s mladými naroubovanými jablůňkami a ještě nám rozdal přebytky z krásně udržované skalky. Pan Jelínek před odchodem do důchodu pracoval jako učitel na volyňské průmyslovce, a tak je mu vlastní o všechno se zajímat a získané informace předávat dál. Celou cestu z Radomyšle jsme si povídali a probrali jsme všechna možná témata, podle toho, co jsme cestou potkali (třeba skřivana polního, strnada obecného, poštolku obecnou, holuba doupňáka, ropuchu obecnou, poláka chocholačku, lysku černou, kopřivku obecnou, krkavce velkého, ostřici horskou, rozkvetlý lýkovec….) nebo na co přišla řeč. Dokonce jsme se dozvěděli, jak se chovat při setkání s medvědem - pozadu ustupovat a zvednout ruce nad hlavu, aby se naše postava zdála větší. Když už dojde k přímému střetnutí a pokusíme se vleže na zemi předstírat mrtvolu, je důležité roztáhnout ruce a nenechat sebou otáčet. Jsou to pokyny, které pan Jelínek pochytil při návštěvě dcery v Kanadě. Jen co jsme je podrobně probrali, přeskočili jsme na vaření, pak zase na léčivé byliny, na zajímavé rozhlasové pořady, atd. atd.. Tentokrát se nám dařilo držet se celou cestu pohromadě, a tak se do povídání zapojovali střídavě všichni - přitom jsme ale nezapomínali na pozorování přírody a na počítání kání. Dvě jsme viděli u sv. Jana, dvě nad Dominovým vrchem, po jedné nad Věnem a u Droužetic a ještě jsme zaslechli křik káně po cestě přes kopec Ryšavou.
    Jedním z témat hovoru byl také název Ryšavá, který jsme si zvykli mezi sebou používat, i když v současných mapách se uvádí jako Ryšovy a ve starších jako vrch Ryšový. Pan Chán se domnívá, že Ryšavá je původní označení odvozené od podzimního zbarvení bukového porostu. Ke zkomolení tohoto jména ale došlo už hodně dávno, jak svědčí kromě starých dokumentů i to, že se v minulosti vžil název Podryšovský mlýn. I Řepickým rybníkům se někdy říkalo Podryšovské.
    Je škoda, že pan Chán s námi už nechodí tak často a nebyl ani na této cestě z Radomyšle. Těšíme se, že se s ním setkáme 20.3. na přednášce pana F.Kadocha o Šumavě a 24.3. při návštěvě kostela sv. Markéty, kde nás bude provádět pan J.Kupka.

    V sobotu 24.3.2007 jsme se znovu přesvědčili o velkém zájmu strakonické veřejnosti o místní historické památky. Na akci v kostele sv. Markéty se sešlo přes 70 účastníků, kteří pozorně vyslechli úvodní přednášku pana Jiřího Kupky, prohlédli si vše, o čem se hovořilo, a na závěr měli ještě množství dotazů.
    Informace o historii tohoto kostela byly mnohokrát publikovány a většina z nás se s nimi už seznámila dříve. Hodně pozornosti vzbudila hlavně nedávná několikaletá rekonstrukce. Ta si vyžádala velké náklady, protože kostel po celou dobu své existence trpí mnoha nepříznivými okolnostmi. Je postaven na nestabilním podloží a navíc v záplavovém území. Při všech větších povodních (např. v letech 1784 a 1890) byl citelně poničen, ve dvacátých letech minulého století muselo být zdivo staženo železnými kleštěmi, sakristie byla v roce 1929 pro špatný stav dokonce stržena. Kolem kostela tekla původně voda z obou stran – řeka Otava spolu se svým vedlejším ramenem zde tvořila ostrov. Mnozí z nás si ještě pamatují most, kterému se říkalo „u Zelenkova mlýna“ nebo „u rybího útulku“. Byl původně kamenný, s kapličkou sv. Jana Nepomuckého. V roce 1929 byl přestavěn na betonový. Po zatrubnění vedlejšího ramene Otavy byl zasypán. Kaplička zmizela v roce 1929 a nedošlo už k jejímu obnovení, i když se o něm až do začátku II. světové války jednalo. Zrušení vedlejšího ramene řeky způsobilo změnu vodního režimu v podzákladí kostela a navíc ve stejné době byla v jeho bezprostřední blízkosti stavbou přemostění na soutoku Otavy a Volyňky a rozšířením silnice posílena těžká doprava.
    K chybám došlo i při přestavbách kostela - např. na místě točitého schodiště vedoucího na kruchtu opomenul stavitel Vogarelli realizaci koutového pilíře. O statických problémech stavby máme řadu dokladů jak ze starších dob, tak z nedávné minulosti. V roce 1995 byl vyhlášen havarijní stav, protože praskla některá táhla, kterými byl kostel stažen. Při prohlídce krásně opravených chrámových prostor není na první pohled vidět, co všechno se muselo pro nynější stav udělat, a tak je dobře, že před znovuotevřením bylo možno koncem roku 2005 kostel navštívit a prohlédnout si vystavené dokumenty o rekonstrukci i o obtížích s ní spojených. Pod pilíře byly pod velkým tlakem vpraveny mikropiloty, nad klenbou je stavba zpevněna železobetonovými pásy, byly obnoveny fasády a střechy …. Mnoho se diskutovalo ohledně podlah, protože kamenné dláždění se lépe udržuje, cihlové naproti tomu více odpovídá z historického hlediska a navíc „dýchá“ a chrání tak zdivo před přílišnou vlhkostí. Jsou známé případy (např. z Řepice nebo z Dobrše), kdy nevhodný materiál použitý při opravě podlah a chodníčků skutečně takové problémy způsobil. V kostele sv. Markéty se kamenná dlažba nakonec použila jen na místech, kde se nejvíce chodí, a jinak jsou všude cihly.
    To, že byl tento kostel v minulosti několikrát přestavován, přináší nám současníkům poznání o těchto proměnách a o jednotlivých slozích. Zvláště cenné jsou zachované renesanční prvky, protože jsou poměrně vzácné. U sakrálních staveb se totiž dlouho zůstávalo u vyzkoušených postupů z dob gotiky, mezitím přišlo baroko, takže renesanční sloh se při stavbě kostelů příliš neuplatnil.
    Na místě kostela sv. Markéty byl původně špitál, založený pravděpodobně Bavorem III. nebo jeho bratrem Vilémem Bavorem (manželky obou měly jméno Markéta). Kostel pak vznikl přeměnou ze špitální kaple. Přestože byl pod patronátem řádu johanitů, směly se v něm od roku 1569 sloužit utrakvistické bohoslužby. V té době byla totiž v našem městě velká část obyvatel vyznání podobojí. To vedlo v roce 1583 k přestavbě kostela do dnešní velikosti. Byl postaven pod vedením Vincence Vogarelliho (původem z Itálie) ve slohu pozdní gotiky s mnoha renesančními prvky. Byl zdoben sgrafity a měl věž cibulovitého tvaru s ochozem a světničkou pro ponocného. Sloužil v té době jako hlavní městský kostel. Od 14. do 16. století se v jeho okolí i pohřbívalo, dokud nebyl pro tento účel stanoven kostel sv. Václava. Zrušený hřbitov byl přeměněn v ohrazený palouk. Po roce 1620 se kostel sv. Markéty navrátil ke katolické bohoslužbě.
    Koncem 18. století bylo v barokním slohu upraveno výchozí průčelí kostela do podoby, jakou má dodnes. Věž byla snížena a přestavěna v letech 1873/74. Vitráže, znázorňující sv. Václava a sv. Ludmilu, pocházejí z roku 1930 a v roce 2000 k nim přibyla ještě vitráž sv. Vojtěcha. Protože chybí sakristie, byl v roce 1930 posunut hlavní oltář tak, aby se dal využít prostor za ním.
    Podlaha kostela byla původně o něco níže, než nyní, takže se loď zdála prostornější. Výzdoba interiéru je převážně novogotická, ale jsou zachovány i prvky jiných slohů – např. pod renesanční kruchtou byla odkryta a obnovena gotická nástěnná malba, ve zdech jsou zasazeny kamenné reliéfy z období románské renesance a kamenné náhrobníky ze stejné doby, atd.
    Dověděli jsme se, že sv. Markéta byla mučednice ze 3. století, která pocházela z pohanské rodiny, ale přijala křesťanství a nechtěla se ho vzdát. Oltářní obraz ji znázorňuje, jak s křížem v ruce odmítá nabízené modly. Pod oltářem je znak města – patrona kostela. Duchovním patronem byl stejně jako u ostatních strakonických kostelů řád johanitů. Měšťané usilovali o povýšení kostela sv. Markéty na farní, protože jednak chtěli pečovat i o duchovní správu, jednak po třicetileté válce tento kostel jako farní v podstatě sloužil. Protože ale musel být pro svou chudobu dotován ze zisku kaple sv. Martina při Siebertově ústavu, dostal po zrušení farnosti u sv. Václava přednost kostel sv. Prokopa. Ten byl po třicetileté válce ve špatném stavu, byl ale obnoven a přihlíželo se také k tomu, že je snáze dostupný pro venkovské obyvatelstvo, zvlášť za povodní.
    Stavbu kostela v roce 1583 připomíná kamenná deska zazděná nad bývalým vchodem. Je na ní nápis TENTO CHRAM BOZI GEST WISTAWE(N) OD WINCENSA FUGAOLUSA WLACHA SAUSEDA MIESTA CESKYCH BUDIEGOWIC LETHA MDLWWWIII. Dalším zajímavým dokladem jsou pamětní listy z roku 1873, které byly nalezeny v roce 2000 při opravě kostelní věže.
    Ukázali jsme si také dvě památky, které upomínají na důležité události našich dějin. Je to jednak kopie obrazu Panny Marie, který byl nesen katolíky do bitvy na Bílé hoře a podle názoru církve přispěl k vítězství českých stavů, jednak je na zdi poblíž postranního vchodu umístěna pamětní deska s popisem zachránění strakonické dívenky Rozálie Hodánkové. Tento příběh z 22.2.1718 byl církví uznán jako zázrak a přispěl k svatořečení Jana Nepomuckého. Sedmiletá Rozálie spadla do Otavy, a přestože strávila v řece více než hodinu, probrala se po vylovení k životu. V té době byl už Jan Nepomucký všeobecně uctívanou postavou a jeho socha byla i ve Strakonicích. Dívka ji znala a často se u ní modlívala. Po svém zachránění vyprávěla, že se jí Jan Nepomucký zjevil a utěšoval ji.
    Jednoduchá a málo ozdobná vnější podoba kostela je dána tím, že jeho okolí bylo v minulosti zastavěno a nepočítalo se s pohledem z větší dálky. To, že pak v době budování socialismu kolem byly vysázeny stromy, nesvědčí ani tak o snaze kostel zkrášlit, jako spíše zakrýt. Památkáři by rádi viděli napodobení původního stavu a my ochranáři uznáváme, že oprávněně. Přesto bychom raději nechali stromy na pokoji, když už jednou na tom místě rostou a nejsou ještě tak staré, aby se nedaly udržovat v dobrém stavu. Můžeme být rádi, že na tak rušném a znečištěném místě máme vzrostlou zeleň, a ne malé ozdobné kultivary, které se teď často ve městech sázejí. Myslíme si, že úcta ke všemu živému by nám měla být zrovna tak vlastní, jako dobrý vztah k historickým památkám.
    Jsme rádi, že se kostel sv. Markéty dočkal zasloužené rekonstrukce a že jsme ho mohli vidět v tak dobrém a hezkém stavu. Těšíme se na návštěvy dalších památek, které jsme si s panem Kupkou předběžně domluvili.

    Na sobotu 21.4.2007 jsme si domluvili výlet s lákavým programem i cílem – do všeobecně známých a oblíbených Malenic nad Volyňkou. I počasí vyšlo tak, jako by bylo naplánované. Bylo slunečno, ale ne moc horko. Na putování krajinou to bylo ideální, i když jinak bychom kvůli velkému suchu přivítali spíš déšť. Všechno letos vykvetlo hodně brzy, ale je vidět, že rostliny šetří síly a jsou malého vzrůstu, mají méně listů a je jich celkově méně. Hodně se práší a na zahrádkách a polích půda praská, jako by už byl nejmíň červenec. Na dálku vypadá letošní jarní zeleň i tak moc pěkně, protože většina stromů má teď svěží čerstvé lístky a některé už kvetou (třešně, šeříky, hrušně….). Jasan nebo ořešák teď právě raší, zatímco například vrby jsou zelené už od začátku dubna. Začala už také doba pampelišek, a tak jsme se na výletě jako vždy v tomto období museli obejít bez našeho průvodce pana Chána. Rád by s námi jel, ale jako znalec vzácných druhů pampelišek měl povinnosti při jejich výzkumu.
    Sešli jsme se na nádraží ČD a odjeli v 9.12 hod. Bylo nás přes 30, z toho 8 dětí. Pro nejmladší účastníky byla asi největším lákadlem slíbená návštěva ranče s koňmi. Jen my organizátoři jsme ale věděli o chystaném překvapení, že se setkáme se studentkou Terezou Třeštíkovou a její Ketynkou hned po příjezdu do Malenic a budeme spolu celý den. Terezka měla s sebou rodiče, a tak si chvílemi mohla nechat kobylku pohlídat – třeba hned na začátku, kdy nás provedla po malenickém hřbitově, ukázala nám náhrobky slavných osobností a pohovořila o jejich životě a díle. Hřbitov s původně gotickým kostelem sv. Jakuba Většího se nachází vedle železniční stanice, a tak naše první kroky vedly tam. Snadno jsme našli náhrobek stavitele Národního divadla Josefa Zítka (1832 – 1909), protože je vidět od vchodu a výrazně se rýsuje proti bílé kostelní zdi. Méně nápadné jsou hroby režiséra a scénáristy Zdeňka Podskalského (1923 –1993) a herce Jiřího Pleskota (1926 –1997). Ukázali jsme si také náhrobek Františka Teplého (1867 – 1945), jehož jméno není všeobecně známé, ale ve své době to byla významná osobnost. Působil jako farář, hradecký archivář a spisovatel. Jeho asi nejznámějším dílem je knížka o příteli J.Š.Baarovi.

Opsali jsme si báseň, která je na tomto náhrobku vytesána:

Když jsem světem nes´ své trudy,
naše zvony slýchával jsem hrát,
žít lze, bratří, kde chcem všudy,
ale-doma se má umírat –
mezi svými do vzkříšení spát.

Láska nikdy nevymizí.

    Většina z nás navštívila Malenice i jejich krásné okolí už mnohokrát, takže jsme se těšili na výhled do krajiny a ochotně jsme vyběhli do kopce za tratí k nápadné bílé kapličce. Byla postavena podle návrhu Františka Teplého tak, že napodobuje románskou rotundu. Je zasvěcena sv. Václavu, při jehož svátku k ní místní obyvatelé konají pouť. Nedávno byla pěkně opravena a bylo upraveno i její okolí. Terezka nám ukázala sousední vrch Bukovec a vzdálenější Betáň a vyprávěla nám pověst o založení Malenic. Kdysi prý putoval krajinou stařec Malen se svou rodinou, aby nalezl nové bydliště, usadil se zde a založil vesnici. Jeho jméno pocházelo od toho, že měl rád maliny. Měl syna, jemuž říkali Maleň, a po něm byla nová osada pojmenována. Tuto pověst vyčetla Terezka z knihy Františka Špalka Kronika národa lufťáckého v Malenicích, kterou vydala místní kampelička. Podtitul praví, že byla napsána roku 1913 s dedikací radovi B.Pavlíčkovi, jakožto „otci národa výletníků či vzducholapků v Malenicích“.
    Od rotundy jsme sešli zpátky do vesnice trochu jinou cestou (více na sever), našli jsme ulici s názvem K Hamru a vydali jsme se k dalšímu naplánovanému cíli našeho výletu. O malenickém hamru starší z nás dříve slýchávali a někteří ho i navštívili, poslední dobou už ale není tak známý, a tak jsme ho chtěli znovu připomenout. Návštěvu jsme měli domluvenou s jeho majitelem, který zde bydlí od svých šesti let a dlouhá léta na hamru pracoval. Nyní vyrábí hlavně ostří do pluhů a jen příležitostně vykovává nebo opravuje i jiné nástroje. V soukromých rukou je hamr až od 90. let, dříve se o něj staralo volyňské muzeum. I nyní je pod dohledem památkářů. Prostředků na jeho udržování v dobrém stavu se bohužel nedostává, protože by se podle názoru případných sponzorů nevyplatily. Chybí to hlavní – vodní pohon. Kolo bývalo poháněno zespodu náhonem, do něhož se pomocí stavidla pouštěl přiměřeně silný proud z řeky Volyňky, nadržené jezem. Nyní je jez poškozen a jeho oprava by stála kolem 7 milionů Kč. Kolo tedy chátrá a už teď je v takovém stavu, kdy asi jedinou možností opravy by bylo rozmontování, použití původních kovových součástí a nahrazení všeho, co je ze dřeva. Uvnitř v kovárně jsme viděli, že kolo dříve pohánělo jednak velký buchar, jednak transmisi rozvádějící energii k menšímu bucharu, brusce a soustruhu. Velký buchar koval rychlostí až 150 úderů za minutu a působil silou 150 kg na čtvereční centimetr. Nyní místo něj pracuje náhradní stroj poháněný elektřinou. Jeho provoz je dražší, ale předností je silnější úder (220 kg) a hlavně možnost kdykoliv práci snadno zastavit a zase rozjet a volit si její rychlost podle potřeby. I když byly dříve na Volyňce podobné vodní kovárny tři a ještě v okolí mnoho dalších, měl nynější majitel hamru zakázky na rok dopředu a pracoval se čtyřmi pomocníky. Teď má taktak práci pro sebe samotného. Za několik měsíců odejde do důchodu a není pravděpodobné, že jeho práci v tomto 200 let starém hamru někdo převezme. Bylo nám to líto, protože se nám líbily staré stroje a nástroje, pec, zvláštní vůně železa i nový buchar, který jsme viděli v provozu. Jeho síla vzbuzovala úctu a připadali jsme si jako v nějaké pohádce o statečném kováři. Venku před domem jsme viděli složené železo, které se při výrobě používá. Jsou to vyřazené nákolníky z tramvají. Materiál namáhaný jejich provozem po čase zhutní a musí se nahradit, zato pro výrobu ostří do pluhů se výborně hodí. Dozvěděli jsme se také o dalších hamrech, které bychom mohli navštívit. Jeden z těch bližších je u Trhových Svin, jeden v Dobřívě poblíž Rokycan.
    Jen neradi jsme se loučili a i po cestě zpátky proti proudu Volyňky jsme se ještě ohlíželi. Ani jsme nevěděli, kam se dívat dřív. Malenice leží v údolí mezi kopci, všude je plno stromů, v zahrádkách květinové záhony, u řeky kvete růžově fialová silenka dvoudomá a o něco tmavší hluchavka, v trávě pampelišky a tu a tam u vody i blatouchy. Terezka nás vedla přes můstek na druhý břeh, kde nám chtěla ukázat vápencovou Jiříčkovu skálu s jeskyní. Nahoru vede jen úzká pěšina mezi stromy, a tak jsme se chodili dívat v menších skupinkách. Ostatní se najedli, potěšili s Ketynkou, děti si pohrály…. V řece jsme viděli v písku na dně drobné podlouhlé schránky, v nichž se skrývali mladí chrostíci. Každá larva si vystaví obydlí z toho, co najde na dně – ze slepených malých větviček, kamínků nebo z písku. Ze vzniklého tunýlku vystrkuje jen hlavu a nohy, aby se mohla pohybovat a chytat potravu. Na některých místech u břehu byly vidět v písku i úzké vyhlazené cestičky. Kdo z nás četl Ferdu Mravence, hned se mu vybavila kapitola o tom, jak vyprávěl chrostíkům pohádky.
    Dozvěděli jsme se, že v jeskyni byly nalezeny zbytky kostí drobných pravěkých zvířat. Zatím se neví, kam všude vedou chodby, které se z jeskyně rozbíhají. Jsou úzké a částečně i zanesené hlínou. Výhodou Jiříčkovy skály je to, že se zde příliš netěžilo. Několik malých lomů se nachází v okolí. Paní profesorka Skalická z gymnázia nám na mapě ukázala místo u Černětic, kde se dříve těžila tuha. Známé je také naleziště polodrahokamu granátu na Betáni. Na vrchu Bukovci byly nalezeny spálené kosti a ozdoby z dob keltského osídlení, na kopci Věnci u nedalekých Lčovic jsou patrné zbytky hradiště, u Volyňky se podobně jako u Otavy v minulosti rýžovalo zlato. Řece Volyňce se dříve říkalo Třeštilka, protože její voda divoce skáče po kamenech a při povodních se vylévá z břehů. O tom jsme mluvili i při návštěvě hamru, když nám majitel ukazoval výšku hladiny v roce 2002 – kousek pod horní veřejí dveří.
    Čas pokročil, a tak jsme se odklonili od řeky a pokračovali směrem k obci Zlešice. Na místě, kde jsme se dostali na červenou turistickou značku, jsme přišli k ranči M a Terezka nám v jeho aréně předvedla, co všechno svou pětiletou kobylku naučila. Získala ji v době, kdy jí byly 2 roky a kdy žila volně ve stádě koní chovaných v ohradě. Terezka v té době už měla zkušenosti s jízdou i se cvičením koní, protože se tomu věnuje od svých 12 let. Začínala na dětském táboře právě na ranči M a líbilo se jí, že majitel ranče pan Roman Mráz zachází s koňmi šetrně a ovládá je bez násilí. Časem se seznámila s přirozenou metodou výcviku, která napodobuje komunikaci koní ve stádě a navozuje atmosféru důvěry a hravosti. Nejvíce ji zaujaly metody, které předvádí s koňmi jeden z nejlepších českých a snad i evropských cvičitelů Honza Bláha. Sami jsme měli možnost vidět, jak radostná je práce s klidným a ochotným koněm, který má ke své cvičitelce vztah jako k vedoucí osobnosti stáda. Divocí koně poslouchají nejzkušenější klisnu, protože na tom závisí jejich přežití. Vedoucí klisna vychovává hříbata tak, že podle situace buď se k nim chová přátelsky, nebo je vyhání ze stáda, což je pro ně nebezpečné a rychle je to přivede k poslušnosti. Podle postavení těla se pozná, co zamýšlí, takže řeč koně není ve zvucích (ty si nemohou dovolit, protože by se prozradili), ale hlavně v pohybech, které se dají napodobit. Hlavní je vzbudit naprostou důvěru a uchovat si dominantní postavení.
    Při cvičení užívá Terezka lehkou hůlku, která není určena ke švihání koně, ale k prodloužení ruky. V místě, kde se koně vstoje dotkne nebo dotek naznačí, kůň pod tímto nepatrným tlakem ustupuje, takže třeba stačí ukázat koncem hůlky na plec a kůň se celým tělem otočí. Při jízdě v sedle (nebo i bez sedla) také stačí jemné doteky k řízení a není potřeba používat udidlo. Zvláštní pozornost se věnuje nácviku couvání, protože je důležité přimět koně podle potřeby k okamžitému zastavení a ten, který umí couvat, také ochotněji zastavuje. Odměnou za dobrou práci není jen pohlazení nebo pamlsek, ale už jen samotné přivolání koně k sobě, protože ten to vnímá jako potvrzení přátelství a dobrého vztahu k němu. Viděli jsme, že Ketynku cvičení baví a že ji těší jakýkoliv kontakt s Terezkou, tedy i její pokyny.
    Neplánovaně jsme viděli i práci s ostatními koňmi z ranče, protože bylo potřeba některé z nich chytit a převést do jiné ohrady. Terezka se k nim přibližovala s malými přestávkami a tím je ujistila, že není jejich nepřítel (útočící šelma by přestávky nedělala). Přišla až k jednomu z nich, vzala ho za ohlávku a odváděla ho od ostatních. Ti ho nejdřív nenásledovali, takže bylo vidět, že neměl ve skupince dominantní postavení. Přesto se ale za chvíli sami rozhodli přijít.
    Posledním bodem programu byla návštěva sedlářské dílny pana Mráze. Terezka nám ukázala kostru sedla vyrobenou z umělé hmoty a řekla nám, že někdy se dělá také ze dřeva. Jsou různé typy vhodné pro různě velké a různě stavěné koně, ale i tak se ještě zkracují nebo jinak upravují, aby sedlo nikde nedřelo a netlačilo. Když se pak kostra potahuje hovězí kůží, používá se jednak stroj na přitloukání skobičkami, jednak se kůže ručně přišívá. Speciální šicí stroj se používá k šití na rovných místech, například na okrajích. K úpravě kůže slouží stroj, který ji podle potřeby ztenčí, vyrážení potřebných tvarů se děje s pomocí kovových šablon na lisu. Na něm se také vytvářejí některé ozdoby, jiné se dodělávají ručně kladívkem a různými razidly. Řemínky se nejdříve narýsují nástrojem, který vyrývá dvojitou čáru, pak se speciálním nožem vyříznou. Hrany se zkosí, chloupky na okrajích se strhnou tak, že se kůže natře lepivou směsí, nechá trochu zaschnout a očistí. Kůže se nakonec napustí speciální směsí obsahující včelí vosk.
    Přiblížila se doba odjezdu (16.11 hod.) a my jsme se pomalu ubírali do kopce směrem k nádraží. Před očima jsme měli kostel a krásný velký kaštan, který roste opodál. Je prý starý 130 let. Na Malenice budeme rádi vzpomínat a určitě se tam zase někdy vrátíme.

    V sobotu 12.5. jsme se ve 13.30 sešli před kostelem Panny Marie Bolestné na Podsrpu, abychom si ho prohlédli a seznámili se s jeho historií. Průvodcem nám byl Ing. arch. Mgr. Bc. Jiří Kupka, PhD., stejně jako při nedávných návštěvách kostela sv. Markéty a hřbitovního kostela sv. Václava (viz zápisy z 24.3.2007 a 25.11.2006). I počet účastníků byl stejně hojný – kolem 70. Na podzim máme naplánováno, že se společně podíváme ještě na hrad a do kostela sv. Prokopa.
    Dozvěděli jsme se, že v roce 1718 při velké vodě odnesla řeka Otava z mostu dřevěné sousoší Kalvárie. Jednu z těchto soch – Pannu Marii Bolestnou – nalezl Petr Milicer z Bezděkova a postavil ji na svém poli na kamenný podstavec. Vzniklo tak poutní místo, které přitahovalo stále více lidí, protože zde došlo k mnoha zázračným uzdravením. Původní dřevěný přístřešek brzy nestačil, byla vystavěna kamenná kaple (r. 1749), a později zde vznikl kostel, který má dodnes přibližně stejnou podobu jako v době svého zbudování (1770 – 1774). Za vlády Josefa II., kdy byly poutě zakázány, byla při kostele zřízena farnost, aby tak byl zachráněn před zrušením. Byla zde postavena fara, hostinec, farní škola a později malá osada. K jejímu rozvoji přispělo vybudování silnice na Vodňany (1811) a dnes je součástí Strakonic. V kostele se každou neděli konají bohoslužby. Je zde také hřbitov, který byl zřízen v 18. století.
    Po roce 1790 byly poutě obnoveny a byly tak mohutné, že poutníky zpovídalo více než 10 kněží a ani to nestačilo. Dnes se na Podsrp putuje každý rok na Bolestný pátek (na jaře v postní době před Květnou nedělí). Díky poutím se zde už před vznikem kostela shromažďovalo množství příspěvků, což bylo využito jak při jeho stavbě, tak při opravách (v třicátých letech 19. století, v roce 1919 po požáru, v roce 1930, po II. světové válce a v devadesátých letech 20. století). Ověřené protokoly, zanesené do pamětní knihy, dokládají řadu případů zázračných uzdravení spojených s tímto místem.
    Kostel nemá presbytář obrácen směrem na východ, jak bývalo v době baroka zvykem, ale na jih, takže hlavní vchod směřuje k městu. Nad presbytářem je malá sanktusová věžička se zvonem. Jinou věž podsrpenský kostel nemá. Při jeho západní stěně byly pro pohodlí poutníků přistavěny ambity. Ty v současné době nejsou běžně přístupné, ale my jsme si je mohli projít a prohlédnout.
    Na hlavním oltáři je umístěna socha Panny Marie Bolestné. Je lidového původu, proto se těžko určuje její stáří. Může to být ta, která byla nalezena po povodni v roce 1718, ale spíše se jedná o kopii z pozdější doby. Nad sochou je zobrazena Nejsvětější Trojice a nad ní znak zakladatele kostela hraběte Althana – velkopřevora řádu johanitů. Po stranách oltáře se nacházejí plastiky svaté Veroniky a svatého Judy Tadeáše.
    Podsrpenský kostel se vyznačuje tím, že jeho zařízení pochází z doby jeho výstavby a je jednotné. U levého bočního oltáře s obrazy sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého stály původně sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha, jedna z nich ale byla ukradena. U pravého oltáře zůstaly sochy obě. Jedna znázorňuje sv. Víta, jedna sv. Václava. Velký obraz sv. Barbory je doplněn menším se zobrazením sv. Antonína Paduánského. Pan Kupka nám o každém ze jmenovaných světců vyprávěl a upozorňoval na atributy, které jsou pro ně typické – např. sv. Barbora se na obrazech pozná podle věže a meče.
    Dozvěděli jsme se také, kterých sedm bolestí Panny Marie si věřící připomínají. Číslo sedm je symbolem plnosti, takže „sedm bolestí“ znamená současně i „všechny bolesti“. Kromě pátku před Květnou nedělí se památka Panny Marie Bolestné slaví ještě 15. září.
    Panně Marii je zasvěcena i kaplička, která stojí v lese západně u Podsrpu a je ve Strakonicích všeobecně známá. Vznikla totiž v 18. století u pramene léčivé vody. Dodnes se ze studánky pije, ale k častému používání se její voda nedoporučuje, protože je mírně radioaktivní. Někteří z účastníků akce se po skončení zašli ke kapličce podívat, jiní se prošli po okolí kostela a potěšili se hezkým výhledem do zelené jarní krajiny. A tak se sváteční nálada z návštěvy kostela udržela i při návratu domů.

    Na neděli 13.5.2007 pozvala strakonická ZO ČSOP blatenské ornitology, aby pro veřejnost z našeho města a okolí připravila Vítání ptačího zpěvu - vycházku s pozorováním a poslechem ptactva. Někteří z nás už podobnou akci zažili letos nebo v minulých letech v Blatné, u Českých Budějovic, v Kasejovicích, na rybnících u Dívčic a na jiných místech, kde se pravidelně konají. Měli jsme zkušenost, že program je vždycky velice bohatý a lákavý a většinou nechybí ani možnost vidět kroužkování a pozorovat při něm ptáky z bezprostřední blízkosti. Členové Jihočeského ornitologického klubu pobočky České společnosti ornitologické RNDr. Petr Pavlík, Petr Louda a Zdeněk Voborník jsou sice celé jaro velice zaneprázdněni, ale přesto ochotně přijeli a celé dopoledne se nám věnovali.
    Sešli jsme se v 9 hodin u řepické železniční zastávky a chvíli jsme si pouštěli z magnetofonu hlasy, které jsme nemohli při naší procházce očekávat – sovy, vzácné ptáky apod. Do toho se ozývali ptáci místní, takže jsme každou chvíli zastavili nahrávku a ukazovali jsme si, co kde lítá. Mezitím dorazili opozdilci, takže nás bylo přes 40 a mohli jsme vyrazit po pěšině mezi tratí a Dolním Řepickým rybníkem směrem k rákosině, kde byla vysekaná úzká cestička. Cestou jsme nad rybníkem viděli motáka pochopa, rybáky a volavku. Do rákosí jsme vstoupili v zástupu po jednom a úplně jsme se v něm ztratili, protože bylo vyšší než my. Bylo s námi asi deset dětí, a tak se nám hodilo, že cesta byla úplně suchá. Jinak nás letošní suché počasí netěší a byli jsme rádi, když nedávno aspoň několikrát zapršelo. Co se týká ornitologického výzkumu, i pro ten by byl příhodnější podmáčený terén, protože poskytuje vodnímu ptactvu lepší podmínky.
    Dostali jsme se na palouk, kde se odehrálo to hlavní – kroužkování. Provádí se v rámci výzkumu ptačích populací, je důležité i pro jejich ochranu, a proto je dovoleno za tímto účelem chytat ptáky do sítí. Jakýkoliv jiný odchyt je zakázán. Kroužkovat mohou jen speciálně vyškolení ornitologové, kteří složili přísné zkoušky a u nichž je záruka, že jednak ptáky výborně znají, jednak s nimi dovedou zacházet s maximální ohleduplností. Je to navíc činnost časově i finančně tak náročná, že někdo jiný než skutečný přítel přírody by se jí věnovat ani nechtěl.
    Na palouku stálo auto a u něj už byly připraveny malé plátěné sáčky se zataženou tkaničkou, které se nepatrně pohybovaly. Všichni jsme byli patřičně zvědaví a hlavně děti pozorovaly sáčky se zatajeným dechem, zvlášť když je dostaly na starost a směly je opatrně držet. Do sáčků se dávají ptáci po jednom a mají tam šero, a tak se zbytečně neplaší. I při kroužkování se skoro všichni chovají až nečekaně klidně a po vypuštění odlétnou do úkrytu, upraví si peří a dají se do shánění potravy. Ornitologové je nenechávají v síti ani v sáčku déle, než je nezbytně nutné, takže nestačí prochladnout a vyhladovět ani chycení ptáci, ani jejich dočasně opuštěná mláďata. Při Vítání ptačího zpěvu, na podzim při Festivalu ptactva a při jiných akcích, kterých se smí zúčastnit veřejnost, se věnuje ještě krátká chvilka tomu, aby si zájemci mohli čerstvě okroužkovaného ptáka prohlédnout a vyfotografovat. Při pohledu zblízka jsou pozoruhodní i nenápadní budníčci nebo třeba jednotvárně zbarvená pěnice slavíková, u pestřejších druhů zblízka vynikne navíc i krása jejich peří, která při pohledu zdálky proti světlu není tak patrná. Jednoho zvlášť výrazně zbarveného ptáka jsme viděli i při naší akci – vzácného slavíka modráčka.
    Kroužky mají různou velikost, a tak se pro každý druh vybere takový, který ani netísní, ani se nemůže za něco zachytit a ptáka nějak ohrozit. Musí se pomocí speciálních kleštiček správně sevřít, číslo se zapíše do sešitu a přidají se údaje o velikosti zkoumaného jedince (ta se zjišťuje na nožičkách, křídlech a ocásku posuvným měřítkem) a jeho váze. Při vážení se pták vloží hlavou dolů do úzkého kuželovitého košíčku zavěšeného na pružině. Košíček má dole malý otvor, a tak ptáci vidí před sebou světlo a většinou nemají snahu se otočit a uletět. Mohli jsme se přesvědčit, že váha drobných pěvců je nepatrná – několik gramů. Každé dítě si navíc smělo jednoho ptáka po okroužkování vypustit. Dělá se to tak, že se nastaví ruka hřbetem nahoru, mezi prsty se lehce sevřou nožičky ptáka pod bříškem a potom se ruka natáhne výš a prsty se rozevřou.
    U některých druhů je možno pohledem do otevřeného zobáčku zjistit věk ptáka – např. u rákosníka mají loňská mláďata na kořeni jazyka skvrnky, které u starších jedinců chybějí. Podle pohlavního otvoru se dá poznat samička, která má kloaku plochou, a sameček, který zde má výstupek ve tvaru malé cibulky.
    Největší pozornost vzbudil pan Louda tím, že rozfoukáním peří na bříšku odhalil u samiček tzv. nažinu. Je to holé místo určené k zahřívání snůšky. Peří je výborný tepelný izolátor, proto by tomuto zahřívání bránilo a dorůstá zase až po vyhnízdění.
    Došli jsme se podívat i na síť nataženou v rákosí na břehu rybníka. Je velmi jemná a je uzpůsobena tak, aby po nárazu do ní pták spadl do mělké kapsy a až tam se zamotal. Většina chycených ptáků tedy nevisí, ale spočívá v kapse jako v bavlnce. Je jasné, že bez určitého stresu se to neobejde – tomu se nelze vyhnout. Přesto je odchyt tak šetrný, že rozhodně stojí za to ho provádět a přispívat tak k lepšímu poznání ptactva a tím i k jeho ochraně. Při vyhlašování chráněných území je nutno prokázat nutnost takového rozhodnutí, přičemž výskyt řady skrytě žijících vzácných druhů nelze doložit ani nahrávkami zpěvu, ani fotografiemi. I nejzkušenější pozorovatelé jsou často překvapeni, co všechno se chytí. Pozoruhodná jsou také hlášení spolupracujících organizací o číslech kroužků nalezených na mrtvých ptácích nebo při opětovném chycení okroužkovaného jedince do sítě. U velkých ptáků se dá číslo odečíst i dalekohledem, zvlášť když se používají návleky na krk (např. u labutí). V poslední době se využívá i rozvoje různých technických zařízení – mnozí z nás si pamatují například rozhlasové vysílání o putování čápů s vysílačkami v malých batůžcích na zádech.
    K ornitologii patří také pozorování dalekohledem. Většina z nás měla s sebou svůj, ale na vhodných místech stavěli organizátoři i velký dalekohled na stativu, který je majetkem ČSOP. U něj jsme se střídali a ukazovali si ptactvo na vodní hladině, v korunách stromů, na obloze apod. V dubové aleji mezi Pilským a Horním Řepickým rybníkem jsme viděli sýkoru modřinku, jak každou chvíli vylétá z malého otvoru ve kmeni stromu a zase se do něj vrací. Nosila potravu svým mláďatům. Na jiném dubu, už trochu proschlém, jsme si ukázali pahýl s několika takovými otvory. Je důležité, aby zůstávaly v přírodě i takovéto staré stromy s dutinami vhodnými ke hnízdění. Vyvěšování ptačích budek je samozřejmě také vítané a návody na jejich výrobu nechyběly mezi informačními materiály, které jsme si rozdali.
    Procházky se také zúčastnil pan ing. Miroslav Treybal, s nímž jsme nedávno při schůzi výboru ZO oslavili jeho osmdesátku. Dalším účastníkem byl botanik pan Václav Chán. S ním se ve středu 16.5. na Řepické rybníky vrátíme a podíváme se na lokalitu s hojným výskytem všivce bahenního. Ten je teď v plném květu, ale při Vítání ptačího zpěvu nebyl už čas se k němu vypravit.
    Strakonická ornitologická akce se konala v rámci projektu Krasec, který je podpořen z prostředků Evropského sociálního fondu v ČR a ministerstva životního prostředí. Bližší informace o Krasci neboli Krajské síti environmentálních center je možno se dozvědět v ekoporadně při IC pro neziskové organizace a EU, které sídlí na pobočce Šmidingerovy knihovny v Husově ulici. Přehled akcí České ornitologické společnosti přinášejí např. její internetové stránky www.cso.cz, kde najdeme i odkaz na stránky ČSOP ZO Blatná 20/04.
   
Přehled ptačích druhů, se kterými jsme se při Vítání ptačího zpěvu 13.5.2007 setkali:

Chyceno do sítě
Rákosník proužkovaný, rákosník obecný, pěnice černohlavá, pěnice slavíková, budníček menší, pěvuška modrá, strnad rákosní, slavík modráček
Viděno
Zastávka - vrabec domácí
Hráze - sýkora modřinka, sýkora koňadra, pěnkava obecná, brhlík lesní, kos černý, drozd zpěvný, dlask tlustozobý, strakapoud velký
Dolní Řepický rybník - moták pochop, rybák obecný, lyska černá, volavka popelavá, kachna divoká
Pilský rybník – kopřivka obecná, volavka popelavá
Horní Řepický rybník - kachna divoká, polák velký, polák chocholačka, kopřivka obecná, lyska černá, racek chechtavý, volavka popelavá, káně lesní
Pouze slyšeno
Kukačka obecná, poštolka obecná, cvrčilka říční

    Ve středu 16.5.2007 jsme se dojeli podívat na rozkvetlý všivec bahenní, což je dříve běžný, ale nyní ohrožený rostlinný druh. Vlak nás dovezl do Domanic (17.08 – 17.17) a odtud jsme šli podél trati směrem zpátky k Řepici. Bylo nás jen sedm, protože jsme procházku vyhlásili na poslední chvíli. Nevěděli jsme, že všivec už je v plném květu, a když jsme to v neděli zjistili, chtěli jsme se k němu vypravit raději co nejdříve.
    Louku mezi Horním Řepickým rybníkem a tratí, na kterou jsme měli namířeno, jsme viděli už po cestě z oken vlaku, a to po pravé straně ve směru jízdy. Mezi žlutým pryskyřičníkem se fialová barva všivce trochu ztrácela, ale přesto byla patrná i takhle na dálku. Pamatovali jsme si, jak jsme se zde byli podívat i v loňském roce, a sice 9.5., kdy všivec ještě nebyl rozkvetlý. Jinak jsme společně navštívili okolí Řepických rybníků dvakrát už dříve - 4.11.2001 a 26.6.2002 (viz zápisy).
    Tentokrát jsme si mohli prohlédnout nejen roztřepené (správně po botanicku řečeno peřenoklané) listy všivce, ale i jeho květenství. Připomíná květy hluchavky, i když ta patří mezi hluchavkovité a všivec mezi krtičníkovité rostliny. Letos je tato jindy statná bylina nezvykle nízká, což je způsobeno nedostatkem srážek. Louka, po které jsme chodili většinou suchou nohou, bývá jindy silně podmáčená, a tak to všivec potřebuje.
    Ukázali jsme si na louce a v nedalekém lese stejné druhy rostlin, jako minulý rok (viz zápis), ale protože jsme tentokrát jeli vlakem i zpátky (v 18.35), krátili jsme si čekání na něj prohlížením okolí trati s porostem suchomilných rostlin. Poznali jsme sveřep střešní, což je tráva s květenstvím ohnutým k zemi, dále jsme si určili kakost, vrbovku (zatím nerozkvetlé), huseníček (s nenápadnými bílými kvítky) a starček (s právě rozkvétajícími drobnými žlutými květy).
    Po celou dobu naší procházky jsme si všímali i ptactva. U rybníka jsme si dalekohledem našli volavky popelavé, které před námi uletěly na stromy na hrázi. Nad loukou jsme pozorovali přelet kukačky. Kromě kukání jsme slyšeli hlavně zpěv pěnkavy a pěnice a jednotvárný hlas cvrčilky, připomínající spíše cvrkání hmyzu.
    Při zpáteční cestě vlakem jsme si pochvalovali, co jsme všechno viděli a zažili, i když jsme tentokrát ušli jen asi 2 km. Měli jsme radost i z toho, že pan Chán se těší dobrému zdraví a že měl na nás čas, a tak byl tentokrát na procházce s námi.

    Po Vítání ptačího zpěvu jsme měli hned další neděli (20.5.2007) ještě jednu ornitologickou akci, a sice pozorování ptactva na rybníku Řežabinci spolu s panem Ivanem Janou. Slíbili jsme to už loni na podzim, kdy v jednom z článků pana Jany ve strakonickém Zpravodaji se o tomto rybníku mluvilo jako o vhodném prostředí pro hnízdění mnoha ptačích druhů. Tehdy jsme si udělali k Řežabinci procházku spíše turistickou, protože tažní ptáci už byli pryč (viz zápis ze 7.10.2006), a domluvili jsme se, že v květnu ji zopakujeme.
    Naše skupinka byla tentokrát menší (12 osob), i když počasí bylo velice příjemné. Teď na jaře se pořádá tolik různých akcí, že se překrývají a ani se nedají všechny stihnout. Měli jsme radost z dětí, protože je bavilo všechno, co jsme dělali, a i jinak s nimi bylo dobré pořízení. Nejmladší účastník Vojtíšek se hned skamarádil s Honzíkem a Vaškem, pořád si mezi sebou něco ukazovali, a když zrovna nebylo na co koukat, předváděl ptáka aspoň Vašík, aby dalekohledy nezahálely. Všichni jsme byli na pozorování patřičně vybaveni a navíc jsme měli k dispozici i dalekohled na stativu, s kterým nás pan Jana čekal na malém návrší mezi rybníkem a železniční tratí. Slunce jsme měli skoro v zádech, protože bylo ráno (jeli jsme vlakem ze Strakonic v 9.07) a dívali jsme se k severozápadu. Tím směrem se nachází rákosina se zvlášť hojným výskytem vodního ptactva. Na hladině plavaly různé kachny např. kachna divoká, kopřivka obecná a poláci chocholačky. Řežabinec je mělký a na některých místech jsme viděli, že ptáci chodí po dně, i když byli dost daleko od břehu. Nad rybníkem přeletovali rackové chechtaví. Podle zpěvu jsme si už cestou z nádraží určili strnada obecného, pěnkavu obecnou nebo skřivana polního. Na břehu rybníka se ozývali převážně rákosníci. Slyšeli jsme i hlasy žab - převážně ropuchy obecné a skokany. Z měkkýšů bychom zde mohli snadno najít okružáka ploského. Rybník Řežabinec poskytuje vhodné podmínky k přežití mnoha druhů rostlin i živočichů a je dobře, že je zde vyhlášena přírodní rezervace.
    Řežabinec byl založen v roce 1530, zatímco tůně v jeho blízkosti vznikly až v minulém století po těžbě navátých písků. K tůním jsme se podívali také, protože se k nim jde stejnou cestou jako k pozorovací věži, a tu jsme nemohli vynechat. Nejvíc se líbila klukům, stejně jako výstava ptačích budek a dřevěný chodníček vedoucí od cesty skrz rákosí k vodě. Znova jsme vyndali dalekohledy a hledali ptáky na hladině i ve vzduchu. Viděli jsme i kukačku, která přeletěla docela blízko před námi.
    Domů jsme odjížděli každý tak, jak se mu to hodilo - někdo ve 12.03, někdo později. Pan Jana se nám po celou dobu věnoval a všechno nám ukazoval, i když jako každý ornitolog je nejraději v přírodě sám, nebo nejvýše ve dvojici. Když se pozorovatel chová v přírodě nenápadně a udělá si na ni dost času, čeká ho na každé cestě spousta nejrůznějších objevů. Tomu rádi věříme, protože jsme toho hodně viděli i při naší akci, ačkoliv nás bylo několik a navíc se kromě naší skupinky pohybovali u rybníka i turisté, pejskaři a dokonce i jezdci na koních.
    Pokud se někdo z nás podívá k Řežabinci koncem července, bude mít příležitost přihlížet i kroužkování ptactva, tak jako tomu bylo při Vítání ptačího zpěvu. Každoročně se tu schází několik ornitologů a jejich pomocníků, bydlí několik dní ve stanech, mají natažené sítě v rákosí a celé dny kroužkují. Akce se jmenuje Acrocephalus, což je latinské jméno nejhojnějšího z ptačích obyvatel této rezervace - rákosníka.

    Na středu 23.5.2007 jsme si domluvili, že se vypravíme s panem Chánem na Hliničnou. Byl horký den, vypadalo to na bouřku, ale k večeru se trochu ochladilo a bylo příjemně. I tak jsme ale změnili cíl cesty, abychom byli dříve ve stínu, a tak jsme nakonec šli na Ryšavou. Letos všechno kvete dříve, než je obvyklé, a tak jsme se těšili, že uvidíme naši domácí orchidej okrotici bílou – to se nám opravdu splnilo a ani nebylo znát, že je to vzácný druh. Poprvé jsme na ni narazili v listnatém lesíku na Holém vrchu, pak jsme ji tu a tam zahlédli podél cesty nad zahrádkami směrem ke křížku, pod buky na Ryšavé byla zase a všude byla v celých skupinkách. Pan Chán nám vyprávěl, jak Holý vrch byl původně opravdu holý a pěstovala se tam vojtěška. Pak tam byly vysázeny listnaté stromy, hlavně lípy. Tím se vytvořily vhodné podmínky a okrotice, která má velmi lehká semena, se tam rozšířila z Ryšavé. To už je řada let. Manželé Chánovi to ze začátku ani nevěděli, ale pak k nim jednou přišla na návštěvu paní s kyticí těchto krásných bílých květin a vyprávěla, že je natrhala v lese cestou ze své zahrádky.
    Stejně jako okrotice si letos pospíšila třemdava, která jindy kvete až v červnu. Pan Chán nám ji ukázal na mýtince vlevo od hlavní cesty vedoucí přes vrchol Ryšavé. Už jsme si o ní minule (11.5.2005 – viz zápis) říkali, že sem byla někým vysazena, což se v rezervaci nemá dělat. To, že její výskyt na tomto místě není přirozený, se pozná jednak podle toho, že vhodné podmínky tady byly už dříve, ale semena by musela přiletět až z Českého krasu, jednak se objevilo zničehonic několik keříků najednou, jednak některé mají přírodní růžovou barvu, některé jsou bílé.
    Na stejné mýtině jsme viděli také uschlé lodyhy divizny knotkovité a omanu hnidáku. Jiné nyní nekvetoucí druhy jsme si určili podle listů, např. kopretinu chocholičnatou nebo lopuch. Z kvetoucích jsme viděli kokořík vonný, vikev tenkolistou, kuklík městský, rožec rolní, silenku nící, ostřici chlupatou, sítinu, kakost, krabilici mámivou, bršlici kozí nohu, kerblík lesní, mochnu stříbrnou a také nenápadnou, ale pro listnaté lesy typickou žindavu evropskou. Na polích kvete (metá) už i obilí a také polní plevelné rostliny (chrpa modrák, vlčí mák) jsou rozkvetlé.
    Při cestách kolem polí i na lesních okrajích nás provázel rozkvetlý černý bez. Jsme na něj tak zvyklí, že bychom ho mohli pokládat za domácí druh, ale ve skutečnosti byl do našich krajin přinesen člověkem. Jeho výskyt byl nejdříve vázán na velké říční toky, podobně jako je tomu třeba u divizny. Pan Chán nám vyprávěl, že nevěsty si po svatbě přinášely sazenici bezu na zahradu ke svému novému domovu.
    U laviček nad městem bylo vidět, jak bezy a trnky rychle rostou. Některé lavičky jsou obráceny směrem ke křoví, i když původně z nich měl být hezký výhled do krajiny. Růst těchto keřů je podpořen dusíkatými spady. Dříve na mezích rostl tu a tam strom, ale jiné dřeviny tam nebývaly, protože sedláci dovolovali bezzemkům za pomoc při žních apod. na mezích kosit a pást. Kůl s připevněným víchem slámy (háječ) označoval, že mez je zabraná, což pan Chán z dob svého mládí ještě pamatuje.
    Tentokrát se nás sešlo na procházku jen 9 a desátý byl pejsek Rony. Kromě rostlin jsme si určili i několik druhů ptáků, protože se odevšad ozýval jejich zpěv. Nejnápadnější byl zvučný melodický hlas drozda zpěvného. Byl to zkrátka hezký jarní večer plný vůní, barev a tónů, tak jak to má v máji být a jak to v přírodě pořád ještě můžeme zažít, když vyjdeme za město.

    V sobotu 26.5. se v rámci projektu Krasec konala další celodenní akce strakonické ZO ČSOP a Šmidingerovy knihovny – výlet do okolí Petrovic. Naše první zastávka byla v Milevsku, kde nás student z místního gymnázia provedl po pěkně opraveném klášteře řádu premonstrátů a popovídal nám o jeho historii. Ptali jsme se také na stáří nádherné zdravé lípy rostoucí u kláštera a bylo nám řečeno, že se odhaduje na 400 let.
    Během chvilky jsme pak dojeli do nedalekého Porešína a odtud se celá naše skupina vydala pěšky do Obděnic. Byl s námi i pan Chán, a tak jsme si hned na kraji vesnice ukázali jedovatou tetluchu kozí pysk a i v příkopech a v okolí jsme si všímali, co kde roste. Byl to hlavně vlčí mák a chrpa modrák na okrajích polí. V Obděnicích jsme si ukázali pozoruhodný kostel a hřbitov a už jsme pospíchali autobusem do Petrovic, protože tam byl náš hlavní cíl. Bylo by toho mnoho, co bychom si mohli v jejich okolí prohlédnout, ale museli jsme si vybrat jen něco, a tak jsme se rozhodli pro Husovu kazatelnu (skupinu balvanů v lese poblíž Žemličkovy Lhoty), Divišovu jeskyni a hlavně proslulé petrovické vápence. Do jeskyně jsme se v doprovodu speleologa podívali po skupinkách, protože nás bylo skoro 40. Někteří nakoukli jen na začátek, protože nechtěli lézt po čtyřech a umazat se od bláta – jiným se takové dobrodružství naopak líbilo. Jeskyně se nachází v Týnčanském krasu u potoka Brzina. Dá se odtud vystoupit na vrch zvaný Kozince a zpátky se vrátit přes údolí pod ním, kde je k vidění i malé jezírko se skokany a s porostem kosatce žlutého. Většina z nás se prošla právě touto trasou a snažili jsme se držet pana Chána a naší místní průvodkyně paní Machartové, abychom se co nejvíc dověděli. Na vápencích totiž roste cenná teplomilná květena a měli jsme příležitost vidět řadu vzácných druhů.
    Hned nad jeskyní jsme na kraji pole našli kriticky ohrožený hlaváček letní. Není těžké si ho všimnout, protože je nápadně hezký a má jasně červenou barvu. Daleko méně výrazný je např. radyk sítinovitý, který bychom bez našich botaniků určitě přehlédli. Ze Strakonicka známe růžový vítod chocholatý, který roste např. na Krajských vršku v Řepici. Je ukazatelem vápence a na Kozincích se skutečně vyskytoval často. Hojný byl i černýš rolní, štírovník růžkatý, voňavý jetel horský, jetel alpínský, úročník bolhoj, kozí brada pochybná, tolice nejmenší, huseník chlupatý, voskovka menší, rozrazil ožankový aj.
Na některých místech se dala najít drobná kapradinka sleziník routička. Pestrosti rostlinných druhů odpovídal i hojný výskyt motýlů a jiného hmyzu. Je škoda, že toto území není chráněno, i když snahy o to byly jak v minulosti (návrh na vyhlášení je už od roku 1990!), tak i v poslední době. Nedaleko se těží vápenec a není vyloučeno, že se časem postoupí i do okolí nynějších lomů. Dalším nebezpečím pro zdejší květenu je to, že po zániku pastvy se začaly po svazích Kozinců šířit trnky, šípkové růže, svída a třtina, tak jako je tomu i jinde na bývalých pastvinách (u nás např. na Přešťovické stráni).
    V Petrovicích se nám nejvíc líbil parčík uprostřed obce a radnice zarostlá "psím vínem" (loubincem). Původně jsme se chtěli jet podívat ještě na Vysoký Chlumec, ale to jsme už nestihli. I tak jsme byli s výletem spokojeni jak my dospělí, tak i malý Pavlík, který byl jediným dítětem v celé naší skupině. Počasí jsme měli většinou slunečné. Kopcovitá krajina kolem Petrovic s mnoha lesíky, remízky a alejemi je moc hezká na pohled, a tak jsme byli rádi, že je dobrá viditelnost. Po příjezdu domů jsme se loučili s organizátorkou paní Libuší Leischnerovou ze strakonického gymnázia s tím, že byl dobrý nápad jet právě na petrovické vápence, a že bylo všechno dobře připraveno.

    V roce 2006 se ve Šmidingerově knihovně, tak jako na mnoha jiných místech, konala formou prodeje samolepek sbírka na podporu botanické zahrady při SZeŠ Tábor. Organizovala ji paní učitelka Jarmila Štětinová. Nejenže tím získala příspěvky na užitečnou věc, ale také připomněla, že i u nás v Jihočeském kraji máme botanickou zahradu a že stojí za to se o ni zajímat.
    Nám ochranářům byla tato aktivita samozřejmě blízká, a tak jsme na 19.4.2007 pozvali vedoucího BZ pana Radoslava Kacerovského k nám na přednášku a na 3.6.2007 jsme si domluvili cestu do Tábora. Obě akce se konaly v rámci projektu Krasec. U obou jsme měli trochu smůlu na počasí – v době přednášky bylo tak hezky, že to botaniky i zahrádkáře táhlo spíš ven, výlet se naopak konal za hustého deště. Na počtu účastníků to bylo znát, zato ti, kteří přišli, byli v obou případech velice spokojeni. Pan Kacerovský se přes své mládí a zatím krátké působení ve funkci vedoucího už stačil zasloužit o řadu důležitých kroků v rozvoji BZ a je příkladem pracovníka s vysokou odborností a současně s velkým pracovním elánem a nadšením. S jeho kolegyněmi jsme se blíže seznámit nestačili, ale o jejich kvalitách svědčí už to, o co všechno se dokážou v počtu 4 lidí postarat. BZ je vedena tak, aby odborníkům sloužila jako účelně uspořádané vědecké pracoviště, a aby přitom byla krásná na pohled jako místo odpočinku a inspirace pro širokou veřejnost.
    Pan Kacerovský nám při obou akcích s úctou vyprávěl o svých předchůdcích, protože historie BZ je dlouhá a bohatá na úspěchy i na obtížně řešitelné situace. Jednou z pozoruhodných událostí je například to, že v listopadu 2000 se konalo první místní referendum v České republice, ve kterém se občané vyjádřili k záležitostem své obce – tou obcí byl právě Tábor a jednalo se o plánované silnici, která měla vést přes botanickou zahradu. 80 % účastníků se vyslovilo proti. Zdá se nepochopitelné, že vůbec mohl návrh na tak hrubý zásah do BZ vzniknout, zvlášť když zahrada i budova školy byly ve stejném roce prohlášeny za kulturní památku. Předcházelo tomu období, kdy v letech 1975 – 1990 už přes BZ provizorní panelová komunikace vedla. Tehdy měla zajistit průjezdnost Táborem po dobu opravy Budějovické ulice. Počítalo se, že bude brzy zrušena, ale došlo k tomu až po 15 letech a i tehdy k tomu dopomohl nátlak veřejnosti. O něco později (v roce 1996) vzniklo Sdružení pro ochranu botanické zahrady, které je činné dodnes a spolupracuje s dalšími neziskovými organizacemi.
    BZ Tábor byla založena v roce 1866, takže patří k nejstarším na světě a je druhá nejstarší v naší republice (po univerzitní botanické zahradě v Praze Na Slupi). Drží i jedno světové prvenství, a sice v nápadu rozčlenit při jejím přebudování pěstované rostliny ne podle čeledí, ale podle hospodářského významu. K tomu došlo začátkem 20. století při zavádění tzv. hospodářského systému, dodnes zachovaného bez velkých změn. Nachází se v horní části zahrady. Jsou zde záhony s jedovatými rostlinami, s rostlinami používanými k barvení textilií, s kořenovou zeleninou, s rostlinami přadnými, atd. atd. Dokonce je tu i záhon plevelů, a to jak současných, tak i „historických“, které dnes nemají význam. Některé rostou ochotně všude jinde než tam, kde mají, takže třeba přeslička se na určeném místě taktak drží při životě, zatímco na zahrádkách v okolí je jí určitě dost. Rostliny se získávají koupí i výměnou. Velice dobře funguje spolupráce s jinými podobnými pracovišti – vyměňují se zkušenosti, semena, sazeničky….
    Největší částí zahrady je arboretum s mnoha domácími i cizokrajnými druhy dřevin. Ocenili jsme šetrný přístup ke starším stromům, které jsou za pomoci pozvaných odborníků udržovány v dobrém stavu. Před časem byl například krásný velký buk s převislými větvemi napaden dřevokaznou houbou. Při vichřici se velká část koruny vylomila, ale přesto díky patřičnému ošetření nemusel být pokácen. U jiných stromů jsme viděli spoutané „dvojáky“, vyřezané suché větve, atd. Některé jsou i přes pokročilý věk tak zdravé, že je to až s podivem (např. ohromná planá hrušeň, která vypadá jako zvětšenina mladého stromu).
    V arboretu, na skalkách i ve sklenících jsou rostliny nasázeny tak, aby působily přirozeně, takže jsme se cítili jako ve volné krajině. Kdo měl fotoaparát a uměl ho šikovně zamířit, mohl by své snímky klidně vydávat za dokumenty z dalekých cest. Dokonce i záhonky v oddělení hospodářského systému rozdělené travnatými cestičkami a označené nenápadnými tabulkami působí velice vzhledně. Divili jsme se, že kromě nás nepřišli za celé dopoledne žádní další návštěvníci, protože i v dešti je na BZ krásný pohled a je to opravdu mimořádně příjemné místo.
    Ve sklenících jsme si ukázali sbírky tropických a subtropických rostlin včetně těch nejatraktivnějších, jako jsou např. orchideje nebo „masožravky“. Nechyběly kaktusy a jiné sukulenty, navíc BZ každoročně umožňuje místním kaktusářům udělat si zde výstavu. Ta se koná právě začátkem června a mohli jsme ji také navštívit. Viděli jsme i nejvzácnější skleníkový exemplář – živou fosílii wolemii. Několik jedinců tohoto jinak vyhynulého druhu stromu bylo náhodně nalezeno v Austrálii a od té doby se rozběhla celosvětová akce na jeho záchranu. Botanické zahrady i jednotlivci si kupují sazeničky vypěstované ze semen nebo řízkováním a učinili tak i v Táboře. Tato dřevina je příbuzná aurakálii a v mladém věku připomíná tis.
    Táborská BZ vždycky sloužila hlavně pro školní a vědecké účely, a tak se často v minulosti i dnes podceňovala stránka estetická. Svědčí o tom třeba použití betonu a asfaltu na cestách nebo na březích jezírka, kde by lépe vyhlížel přírodní materiál. Mohli jsme si ten rozdíl porovnat, protože se začalo s postupnou přeměnou a některé pěšiny už mají kamennou dlažbu. BZ dostává peníze jen na nejnutnější provozní výdaje, proto všechna vylepšení, která se plánují, znamenají také starosti se sháněním dalších finančních prostředků. Viděli jsme, že se zde hospodaří dobře – kromě rekonstrukce cest byly za peníze ze sbírky a z grantů např. ošetřeny stromy, byla zakoupena wolemie, pořízena fotografická expozice, zdokonalil se systém ukazatelů a popisných tabulek, vystavěl se povalový chodníček přes rašeliniště, plánuje se rozšíření skleníků a jezírka, ozdobení kamenné zdi břečťanem a netřesky, přestavění jedné z budov pro potřeby výstav, přednášek a různých setkání, atd. atd.
    Na přednášce se sešlo 14 účastníků a na výletě 18, i když jindy nás bývá více než dvakrát tolik. Jinak ale obě akce splnily svůj účel, protože i z nás se stali velicí příznivci táborské BZ. Někteří z nás tam byli poprvé, jiní ji už znali, ale díky zasvěcenému slovu našeho průvodce jsme se dověděli mnoho nového a podstatného. Rádi se tam budeme vracet a už vždycky se budeme zajímat o její další rozvoj a přát si, aby byl co nejpříznivější.

    Jak je vidět ze zápisů z minulých let i z letošního února (z 24.10.2000, 15.5.2001, 30.4.2002, 9.4.2003, 19.5.2004, 1.10.2004, 28.3.2006, 7.2.2007), stojí za to se každoročně podívat na Podskalí a na Kalvárii. Není to z města daleko a vždycky je tam toho hodně k vidění.
    Tentokrát jsme se sešli ve středu 6.6.2007 v počtu 13 dospělých, 2 dětí menších, 2 starších a 2 dospívajících. Těmi menšími dětmi byli už dobře známí Honzík a Vašík Račanovi, kteří jsou v přírodě jako doma a také si leccos dobře pamatují. I my ostatní účastníci jsme toho hodně sami poznávali, protože většina z nás byla i na některých z předchozích procházek do těchto míst. Opakování je matka moudrosti, a tak jsme celou cestu bez potíží určovali běžnější květiny a skoro všechny stromy a keře. U některých jsme si jen upřesnili druhové jméno – např. jsme si na Kalvárii ukázali rozdíl mezi kokoříkem mnohokvětým a vonným. Mohli jsme vidět oba, protože oba vyhledávají listnaté lesy. Naproti tomu např. chrastavec lesní má jiné nároky než jeho příbuzný chrastavec rolní, jak napovídají i jejich druhová jména. Z černýšů jsme po celou cestu přes Kalvárii potkávali černýš hajní, ale nikoliv černýš hřebenitý, rolní nebo luční. Z ptačinců roste v těchto místech ptačinec velkokvětý, ze svízelů svízel lesní a přítula, z bik se zde vyskytuje bika bělavá, z krabilic jsme viděli krabilici mámivou a zlatou, z hluchavek hluchavku skvrnitou (je podobná nachové, ale to je druh typický jako plevel v zahradách, zatímco skvrnitá roste u vody). Porovnali jsme si bodlák lopuchovitý a bodlák kadeřavý a připomněli si, že první z nich (typický pro břehy řek) sem přišel od Zvíkova, druhý, který roste i dále od vodních toků, se šíří od Sušice. U nás se setkávají a často i navzájem kříží.
    Při určování kerblíku lesního jsme si jmenovali i aromatický kerblík třebuli, který jsme si 16.4.2002 ukazovali ve Štěkni a letos jsme ho viděli na záhoně při návštěvě táborské botanické zahrady. Z dalších okoličnatek jsme kromě kerblíku a krabilic našli tetluchu kozí pysk a bršlici kozí nohu. Vyprávěli jsme si o jedovatém bolehlavu, který si jeden známý pana Chána chtěl vyzkoušet a málem na to doplatil.         Rozkousal jednu nažku (semínko), druhou, a než dojedl třetí, zůstal ležet omámený v příkopu. Dlouho trvalo, než se z toho vzpamatoval a tak tak došel domů.
    Z léčivek jsme si ukázali např. tolitu lékařskou, krtičník hliznatý nebo hojný rozrazil lékařský. Z kostivalů jsme viděli jen běžný fialový, i když z minulých vycházek víme, že se na Kalvárii vyskytuje i žlutý kostival hlíznatý. Ten je teď už odkvetlý. Hezkou fialově růžovou barvu má také rdesno hadí kořen, věsenka nachová nebo drobný čistec lesní. Prohlíželi jsme si jeho hluchavkovité květy a pan Chán nám vyprávěl o jeho příbuzné šalvěji, která má zajímavě pojištěné opylování. Ve chvíli, kdy na ní čmelák saje nektar, uvede se do pohybu zvláštní mechanismus – tyčinky s prašníky se vychýlí tak, aby se otřely o opylovačova záda.
    Málo zde letos roste netýkavka malokvětá, což by mohlo být výsledkem našich pravidelných brigád. Každým rokem ji sem chodíme vytrhávat, aby neohrožovala původní druhy.
    Všímali jsme si také cizopasníků, kterých je na přelomu jara a léta všude hodně. Kdykoliv například vidíme na Kalvárii střemchu, skoro vždycky má silně poškozené listy žlabatkou nebo obalečem. Na listech dubu často škodí bejlomorka (podlouhlé růžové hálky), na kopřivách nebo např. česnáčku zvláštní ovíjivá bylina kokotice evropská, na mnoha rostlinách jsme viděli černé chuchvalce mšic. Na svízeli přítule jsme pozorovali, jak si mravenci přišli zamlsat na sladkých výměšcích mšic. Je známo, že někdy podporují vylučování těchto šťáv i tím, že hladí zadečky mšic svými předními končetinami. Dokážou také mšice chovat v mraveništi jako dojné krávy, navíc využívají i vlastní druh a vykrmují některé mravenčí jedince do zásoby pro své mladé. Pan Hankovec nám také vyprávěl o velkých tropických mravencích používaných domorodci k sešívání ran – kusadla sevřou okraje rány k sobě, tělíčko se odtrhne, pak se vedle nechá zakousnout další mravenec, atd. V lidové medicíně se také například přikládaly pijavky nebo některé larvy k vyžírání mrtvé tkáně při léčení špatně se hojících zranění.
    Měli jsme ale i vzletnější témata hovoru. Kromě jiného jsme si připomněli dnes již neexistující kapli Sv. Kříže a 14 zastavení připomínajících ukřižování Ježíše Krista, od nichž dostala stráň nad Otavou své jméno Kalvárie. Pan Hankovec má ve své sbírce starou pohlednci, na které je původní podoba této stráně i s kaplí znázorněna podle obrazu z roku 1789. Jmenovali jsme si navzájem i jiná taková místa, která jsme někdy navštívili – v Česticích, na Dobré Vodě u Hartmanic (kde jsou jednotlivá zastavení vytvořena ze skla), u Vyššího Brodu, v rodišti pana Chána Vlachově Březí, na Mařském vrchu, atd. Pan Chán nám také poradil navštívit Albrechtice u Písku, kde je kostel s krásnými barevnými freskami. Výměna různých nápadů a zkušeností k našim procházkám patří a vždycky se těšíme, co se od koho nového dozvíme. O letošních prázdninách bude pro tento účel vyhlášena i jedna větší akce v půjčovně knih a časopisů na pobočce Šmidingerovy knihovny Za Parkem (což je bývalá pobočka Mír přestěhovaná z KZ U Mravenčí skály do Husovy ulice č. 380) – burza námětů na cestování.
    Prázdninovou náladu jsme měli už teď při procházce, protože byl slunečný vlahý podvečer po nedávném dešti, všechno vonělo a zářilo svěžími barvami a v přírodě vládl klid a mír.

    Ve středu 13.6.2007 jsme se byli podívat na Přešťovické stráni, jak to tam vypadá s invazními rostlinami. V plánu péče o tuto chráněnou přírodní památku je totiž pravidelné kosení třtiny křovištní a občasné odstranění porostů ostružiníku a trnkových keřů. Dříve se na tomto území páslo, což bylo příznivé pro řadu rostlinných druhů a nyní po zániku pastvy musíme podmínky pastviny napodobovat, jinak původní bylinná společenstva vymizí. Úplné posečení stráně přichází v úvahu tak jednou za pět let, jinak se vyžínají jen omezené plochy ohrožené plevelem.
    Byli jsme jen 4, protože původně jsme měli jiný plán a na tuto cestu jsme se domlouvali na poslední chvíli. Letos všechno dozrává dříve a měli jsme strach, že jinak nestihneme třtinu zkontrolovat včas, než se vysemení. Takto jsme ji zastihli těsně po vymetáním. Pan Chán nám ukázal její šedozelené květenství s tmavými skvrnami a upozornil nás také na to, že celá tato rostlina je na pohmat drsná. Vysoká je asi 1 m a tvoří souvislé porosty, které se šíří nejen semeny, ale i odnožováním. Byla by škoda, kdyby obsadila stanoviště původní pastviny, kde zatím přežívá mnoho vzácných a zajímavých květin i trav.
    Asi nejzvláštnějším druhem, který jsme viděli, byla záraza vyšší (Orobanche elatior). Je na první pohled nápadná tím, že nevytváří chlorofyl – celá rostlina má narůžovělou barvu. To napovídá, že se jedná o cizopasníka. Vyhledává kořeny chrpy čekánku a z nich pro sebe čerpá živiny. Chrpa ale přitom nevypadá, že by jí to nějak zvlášť škodilo.
    Podle typického žlutého květu jsme poznali úročník bolhoj, což je vikvovitá rostlina. Ze stejné čeledi jsme viděli čičorku, vikev, štírovník, hrachor luční a jetel. Dále jsme si určili komonici lékařskou, bojínek Böhmerův, jahodník obecný, hadinec, třezalku, chrpu porýnskou, biku bělavou, atd.
    Viděli jsme, jak pestrá skladba rostlin přitahuje několik druhů motýlů, např. běláska zelného, vřetenušku a okáče bojínkového, který bývá na stráni v příhodných letech velice hojný.
    Měli jsme radost nejen z botanických objevů, ale také z toho, že s námi byl žák 9. třídy ZŠ Mirek, který se našich akcí zúčastnil už několikrát a hodně si z nich pamatuje. Po prázdninách se chystá na gymnázium a pak by chtěl studovat některý přírodovědný obor na VŠ.

    Ve středu 9.5.2007 jsme v čajovně Inspirace zažili jeden z nejhezčích Zelených večerů - přednášku pana Charváta z environmentálního centra Florianus o přírodních zahradách. Povídání i promítání se nám tak líbily, že jsme se hned na místě rozhodli uspořádat výlet do Jindřichova Hradce a navštívit trvalkovou školku Florianus osobně. To se uskutečnilo v rámci projektu Krasec v sobotu 16.6. V počtu 16 účastníků jsme dojeli rychlíkem do Hradce (7.07 - 9.15 hod.) a hned jsme se vydali Starou cestou a Gymnazijní ulicí do Pražské ulice, kde v bývalé klášterní zahradě školka sídlí. Pan Charvát tam na nás už čekal a ze všeho nejdříve nás usadil na lavičky ke stolku a nabídl nám pečivo s několika druhy tvarohových pomazánek. Měli jsme hádat, čím je která z nich ochucená. Poznali jsme libeček, meduňku, mátu a šalvěj. Další bylinkou byl fenykl, který jsme původně považovali za kopr, protože z našich kuchyňských zásob známe jen fenyklová semena, a ne jeho listy. Pochutnali jsme si a jako nejlepší jsme vybrali šalvěj. Čekaly nás ještě teplé i studené nápoje - čaje z několika druhů máty, meduňkový čaj a rybízová šťáva připravená z rozmačkaného rybízu při 60 °C bez přídavku cukru a konzervačních přípravků.
    První podmínka úspěchu naší akce byla tedy hned na začátku splněna - cítili jsme se všichni příjemně, tak jak to má na zahradě být. Pan Charvát udržoval dobrou náladu i tím, že s ním byla legrace, a přitom jsme se i hodně dozvěděli. Zvlášť zajímavé bylo procházet společně skleníky se sazeničkami a pak i venkovní prostory, kde rostly květiny v kontejnerech. Ta část, kde bude přírodní zahrada se záhony, se teprve začne budovat. Při přednášce v čajovně jsme ale na fotografiích už takové záhony, palouky, osázené terasy apod. viděli v celé kráse, protože Florianus je na zakázku zřizuje na nejrůznějších pozemcích po celé naší republice. Je to totiž ojedinělé pracoviště, které je specializované na pěstování rostlin bez použití chemických prostředků a které využívá přirozených vlastností jednotlivých druhů květin k tomu, aby jejich vzniklé společenstvo bylo co nejstabilnější. Trvalky se sázejí k sobě tak, aby jedna druhou neomezovala, ale naopak podporovala při odpuzování škůdců, při hospodaření s vodou (vydatně se zalévá jen při výsadbě a po ní, jinak to není potřeba), při konkurenčním boji s plevelnými rostlinami, atd. Také se dbá na to, aby během roku pořád něco kvetlo, protože záhony trvalek oproti těm s letničkami nevydrží tak dlouho pestré a jednotlivé druhy se tedy musí vystřídat. Školka nabízí i rostliny s pěkně tvarovanými nebo barevnými listy (např. bohyšky, různé trávy, ostřice, apod.) a také voňavé nebo léčivé bylinky.
    Kromě Florianu se podobnou činností zabývá i organizace Planta naturalis v Markvarticích u Sobotky a obě zahrady samozřejmě úzce spolupracují. O pomoc se obracejí také na botanická pracoviště v Tróji, v Průhonicích a v Brně. Jako zvlášť záslužné nám připadá, že se pátrá po starých českých odrůdách zeleniny a ovoce, po květinách typických pro zahrádky našich babiček, že se pracuje na jejich záchraně pro budoucí generace, které je snad budou umět znovu ocenit. Konkurence cizího zboží je v zahradnictví velká, protože např. v Polsku nebo v Rakousku jsou pěstitelé na rozdíl od našich podporováni státem. V takové situaci je těžké se udržet a je potřeba sázet na kvalitu - odlolnost rostlin, nezatíženost chemikáliemi, dodržování zásad ochrany životního prostředí (např. se nepoužívá rašelina, ale zemina s přírodními hnojivy), atd. Ve Florianu se s každou jednotlivou rostlinkou hodně manipuluje, od sázení po prodej se bere nejméně pětkrát do ruky, a to se prodraží. Nebylo by možné se uživit drobným obchodováním, kdyby nebylo větších zakázek při spolupráci se zahradními architekty apod. Jednou z rozsáhlých akci byla např. obnova Stifterova parku v Horní Plané. Soukromníci si někdy přejí kompletní vybudování zahrady "šité na míru" přesně podle jejich představ, takže se často začíná i většími úpravami terénu jako je navršení kopečků na rovném pozemku, začlenění různých prvků pro dětské hry, apod., pak se půda osází a dbá se na to, aby se zahrada pokud možno udržovala "sama". Dá se vypočítat, že obhospodařování pozemku kolem domu vyjde přibližně na 27 000 Kč ročně (za vodu, za hnojiva, postřiky, za práci, i když ji vykonávají členové rodiny), pokud se často zalévá, používá se chemických prostředků, musí se stále bojovat se škůdci a s plevelem, jak to běžně bývá. V přírodní zahradě si rostliny pomáhají hlavně samy. Ve Florianu nemají moc často potíže s plísněmi, houbami apod., což je zřejmě zásluha nejrůznějších pěstovaných bylinek. O hlodavce se postarají kočky, o hmyz ptáci, o slimáky snad jednou indičtí běžci - cizokrajné kachny, o jejichž koupi se uvažuje. Nejen, že ochotně žerou i obávané plzáky španělské, ale umí se pohybovat kolem rostlin tak, že nic nepošlapou a nepolámají. Nejsou to těžké nemotorné kachny, jaké známe z našeho venkova, ale legrační hubení ptáci na rychlých a obratných nohách, jak ostatně napovídá název běžec. Zatím se ve Florianu používá proti plžům bioochrana v podobě hlístic, které na nich parazitují.
    Protože by byla škoda přijet do Hradce a nevidět nic z místních pamětihodností, provedl nás pan Charvát i městem a ukázal nám, co kde je. Dali jsme si rozchod a každý se zaměřil na to, co ho nejvíce zajímalo. Nakonec jsme se sešli znovu v zahradě, protože jsme si tam mohli přes den nechat přebytečné věci a také květináče s trvalkami, které jsme si koupili. Odcházeli jsme velice spokojeni jak s krásami Jindřichova Hradce, tak se zahradou Florianus, kam se budeme rádi vracet - pro sazenice i pro potěšení z toho, jak se tam dobře hospodaří a dodržují se ekologické zásady.
    Ve středu 9.5.2007 se v čajovně Inspirace ve Strakonicích konal jeden z pravidelných Zelených večerů organizovaných Šmidingerovou knihovnou ve spolupráci se základní organizací Českého svazu ochránců přírody. Tentokrát byla na programu přednáška pana Charváta z environmentálního centra Florianus o přírodních zahradách. Tak se všem líbila, že jsme se hned na místě rozhodli uspořádat výlet do Jindřichova Hradce a navštívit trvalkovou školku Florianus osobně. To se uskutečnilo v rámci projektu Krasec v sobotu 16.6. V počtu 16 účastníků jsme dojeli rychlíkem do Hradce (7.07 - 9.15 hod.) a hned jsme se vydali Starou cestou a Gymnazijní ulicí do Pražské ulice, kde v bývalé klášterní zahradě školka sídlí. Pan Charvát tam na nás už čekal a ze všeho nejdříve nás usadil na lavičky ke stolku a nabídl nám pečivo s několika druhy tvarohových pomazánek. Měli jsme hádat, čím je která z nich ochucená. Poznali jsme libeček, meduňku, mátu a šalvěj. Další bylinkou byl fenykl, který jsme původně považovali za kopr, protože z našich kuchyňských zásob známe jen fenyklová semena, a ne jeho listy. Pochutnali jsme si a jako nejlepší jsme vybrali šalvěj. Čekaly nás ještě teplé i studené nápoje - čaje z několika druhů máty, meduňkový čaj a rybízová šťáva připravená bez přídavku cukru a konzervačních přípravků.
    První podmínka úspěchu naší akce byla tedy hned na začátku splněna - cítili jsme se všichni příjemně, tak jak to má na zahradě být. Pan Charvát udržoval dobrou náladu i tím, že s ním byla legrace, a přitom jsme se i hodně dozvěděli. Zvlášť zajímavé bylo procházet společně skleníky se sazeničkami a pak i venkovní prostory, kde rostly květiny v kontejnerech. Ta část, kde bude přírodní zahrada se záhony, se teprve začne budovat. Při přednášce v čajovně jsme ale na fotografiích už takové záhony, palouky, osázené terasy apod. viděli v celé kráse, protože Florianus je na zakázku zřizuje na nejrůznějších pozemcích po celé naší republice. Je to totiž ojedinělé pracoviště, které je specializované na pěstování rostlin bez použití chemických prostředků a které využívá přirozených vlastností jednotlivých druhů květin k tomu, aby jejich vzniklé společenstvo bylo co nejstabilnější. Trvalky se sázejí k sobě tak, aby jedna druhou neomezovala, ale naopak podporovala při odpuzování škůdců, při hospodaření s vodou (vydatně se zalévá jen při výsadbě a po ní, jinak to není potřeba), při konkurenčním boji s plevelnými rostlinami, atd. Také se dbá na to, aby během roku pořád něco kvetlo, protože záhony trvalek oproti těm s letničkami nevydrží tak dlouho pestré a jednotlivé druhy se tedy musí vystřídat. Školka nabízí i rostliny s pěkně tvarovanými nebo barevnými listy a také voňavé nebo léčivé bylinky.
    Protože by byla škoda přijet do Hradce a nevidět nic z místních pamětihodností, provedl nás pan Charvát i městem a ukázal nám, co kde je. Dali jsme si rozchod a každý se zaměřil na to, co ho nejvíce zajímalo. Nakonec jsme se sešli znovu v zahradě, protože jsme si tam mohli přes den nechat přebytečné věci a také květináče s trvalkami, které jsme si koupili. Odcházeli jsme velice spokojeni jak s krásami Jindřichova Hradce, tak se zahradou Florianus, kam se budeme rádi vracet - pro sazenice i pro potěšení z toho, jak se tam dobře hospodaří a dodržují se ekologické zásady.

    Na procházku ke Švandově lípě a Blatskému rybníku jsme si ve středu 20.6.2007 dali sraz v parčíku před hradem (na Dubovci), ale každý, kdo přišel o něco dříve, šel raději čekat do průjezdu u hudební školy. Celý den totiž bylo velké horko a Dubovec v současné době není tím parkem, kde se dříve dalo posedět na lavičce ve stínu. V roce 2005 bylo rozhodnuto tento prostor nově upravit, a to se provedlo velice razantně – zmizely nejen staré kaštany, ale i dvě douglasky, smrk, borovice, několik tůjí a jalovců a místo nich byly vysazeny mladé stromky a nízké keříky. Ze vzrostlých dřevin zůstala jen lípa vysazená v roce 1998 místními skauty.
    Naše ZO ČSOP tehdy navrhovala, aby se obnova parčíku provedla postupně. Stav většiny stromů byl natolik dobrý, že by stačilo pro začátek vyměnit kaštany, a teprve po čase, až by mladé stromy vzrostly, by se řešilo jejich okolí. Jednorázové vykácení ale bylo výhodnější technicky a finančně, a tak se objem zeleně v tomto prostoru ze dne na den zmenšil na minimum, ačkoliv hned vedle je velmi rušná silnice. Stejně se postupovalo i v nedalekém hradním příkopu a jeho okolí. Po cestě ke Švandově lípě jsme tudy procházeli a daleko více se nám líbila ta část, kde se původní porost jen vyčistil od přebytečných náletových dřevin. Řada obyvatel Strakonic i návštěvníků z jiných měst má jistě jiný názor než my, protože někomu se více líbí divoká příroda, a někomu zase holý trávník bez jediné poskvrnky. To musíme uznat i my ochranáři, ale vzhledem k tomu, že je ve Strakonicích velký silniční provoz, hodně rozsáhlých ploch bez kousku stínu, atd., nechali bychom raději estetické požadavky stranou a zachovali bychom velké stromy všude, kde je to jen trochu možné.
    Švandova lípa má štěstí, že dosáhla úctyhodného věku a rozměrů, takže jí o život nikdo neusiluje. Roste na návrší mezi zahrádkami vpravo od drachkovské silnice asi v polovině cesty od hradu do Lipek. Viděli jsme ji v plném květu, v oblaku vůně a bzučících včel. Řekli jsme si něco o kapli sv. Kříže, která zde kdysi stávala spolu se hřbitovem. Na něm podle pověsti byl pochován i slavný Švanda dudák. Kaple je zachycena na některých starých rytinách – např. na té, která visí v Muzeu středního Pootaví a která je známá vyobrazením blesku bijícího do čápa na věži Rumpálu. Poloha jednotlivých budov je tam trochu zkreslena, ale to bylo tehdy běžné. Ve snaze zaznamenat na malé ploše co nejvíc zajímavých objektů bývaly na obrázku některé z nich posunuty nebo dokonce otočeny na druhou stranu.
    V roce 1781 byla kaple Josefem II. zrušena a v roce 1788 podlehla zkáze. Potom zde byly postaveny kapličky křížové cesty, ale dnes už je připomíná jen to, že návrší má stále ještě název Kalvárie. Z historických památek, které se v okolí zachovaly, jsme si ukázali špýchar u panské zahrady a správní budovu velkostatku patřícího maltézskému řádu.
    U bývalého velkostatku odbočuje od drachkovské silnice cesta, po které jsme došli podél železniční trati k Blatskému rybníku. Dříve měl větší rozlohu, ale po stavbě železnice z něj zůstala zachována jen část. Stromy, které ho dnes obklopují, kolem něj v té době nebyly, takže vypadal úplně jinak než dnes. Stromů bylo vůbec tehdy v krajině méně, protože se dávalo přednost zemědělské půdě. Převaha ekonomických hledisek nad ekologickými tady byla vždycky a nelze se divit, že opačný pohled se těžko prosazuje i dnes, ačkoliv už nežijeme v nedostatku a naopak nás začal ohrožovat náš blahobyt.
    Na okraji rybníka proti sádkám jsme si ukázali okrouhlé listy vzácného ďáblíku bahenního. Nejnápadnější rostlinou na této části břehu byly bělavé květy tužebníku jilmového.
    Kvůli vedru s námi bohužel nebyl pan Chán, a tak jsme si při drachkovské silnici i u rybníka ukazovali jen známější druhy – lociku kompasovou, komonici bílou, měrnici černou, třtinu křovištní, divokou mrkev, vlaštovičník, kuklík městský, škardu dvouletou, merlík bílý, kerblík lesní, bršlici kozí nohu, netýkavku malokvětou a žláznatou, kakost smrdutý, chrastavec polní, svízel přítulu, šťovík, lopuch, aj.
Podle zpěvu jsme si určili budníčka menšího, pěnkavu obecnou, kosa černého, vrabce domácího a rehka zahradního. Viděli jsme ještě rorýse obecného, konipasa horského, brhlíka lesního, kachnu divokou a volavku popelavou. Mohli jsme se tu setkat např.i se sojkou obecnou, žluvou hajní, pěnicí černohlavou nebo s párem labutí velkých, který má právě mláďata, ale neměli jsme na ně tentokrát štěstí.
    Z měkkýšů jsme si ukázali páskovku keřovou v pruhované i jednobarevné formě.
Vraceli jsme se podél Volyňky stromořadím lip. Když jsme vystoupili po schodech na most a ucítili horký závan, mohli jsme si porovnat rozpálené městské cesty s těmi, po kterých jsme do té doby procházeli. V přírodě se dalo horko vydržet přece jen o hodně lépe. Vzpomínali jsme na pana Chána, který by s námi byl rád šel, ale stejně jako většina starších lidí se v parných dnech drží raději doma, a ani tam se necítí dobře. Potkávali jsme skoro jen samou mládež a i v naší skupině, která byla tentokrát jen desetičlenná, se z pravidelných účastníků procházek sešli hlavně ti mladší. Z dětí s námi byl jen šestiletý Kubík, kterého známe z některých předchozích akcí.
    Přesně podle principu začarovaného kruhu se právě starší obyvatelé našeho města často snaží zbavit listnatých dřevin na svých pozemcích, protože je unavuje úklid listí, odpadků nafoukaných větrem do keřů, atd. Také je pro ně obtížné dopravovat odpad do vzdálených sběrných dvorů. Na druhou stranu právě listnáče mají největší zásluhu na čištění ovzduší a vyrovnávání extrémních teplot, což potřebují hlavně nemocní a oslabení lidé. Ve sdělovacích prostředcích se propagují nejrůznější léky a preparáty, ale o stromech se často mluví spíš jako o nepřátelích. Nám ochranářům je samozřejmě také líto, když někoho poraní nebo zabije spadlá větev, ale takových událostí je minimálně ve srovnání s počtem obětí automobilismu nebo civilizačních chorob. Odtržení od přírody už ale dostoupilo tak daleko, že i na havárie způsobené rychlou jízdou se pohlíží tak, jako by snad stromy narážely do aut. Podobně je tomu s dýchacími potížemi – na stromy se častěji pomýšlí jako na zdroj pylu než jako na pomocníky proti prachu a suchému vzduchu. I vichřice by byly menší, kdyby nebyla krajina tak odlesněná, polomů by nebylo tolik, kdyby nebyly lesy ze všech stran otevřené, povodně by tak nehrozily, kdybychom nebránili zelené přírodě vytvářet příznivé mikroklima….
    Poslední červnovou procházkou jsme až do konce prázdnin s většími akcemi skončili, ale jako každé léto i letos bude možnost přijít si do knihovny domluvit procházky a výlety v menších skupinkách nebo poprosit telefonicky pana Chána a jít s ním ven individuálně.

    Na začátku tohoto roku (27.l.2007) jsme si s archivářem panem Karlem Skalickým povídali o zajímavých osobnostech pohřbených na strakonickém hřbitově (viz zápis). V neděli 9.9.2007 ve 14 hodin jsme se zde sešli znovu, protože v lednu se nám na tuto akci vyvedlo studené počasí a navíc byly náhrobky zapadané sněhem. Účast byla tentokrát poloviční (22 lidí), což bylo možná tím, že zima byla zase - až na ten sníh...
    Byli jsme domluveni, že se částečně zopakuje to, co minule, ale dojde i na nová témata. Ty osobnosti, o kterých se v lednu mluvilo podrobně, zmínil pan Skalický tentokrát stručněji, o ostatních vyprávěl naopak obsáhle. Například u pomníku Jana Vlastislava Plánka jsme se posledně zastavili jen na chvíli, protože jsme se o něm všichni učili ve škole a můžeme se o něm mnoho dovědět i v literatuře. Na tuto zářijovou akci si pan Skalický připravil ukázku z dopisu, který jím byl nalezen v archivu a pro nás byl úplně neznámý, stejně jako jeho autor Josef Vocet – jeden z tehdejších strakonických obyvatel, voják. V roce 1848, kdy J.V.Plánkovi svůj dopis psal, bylo mu jen málo přes 20 let. Vyslechli jsme si jeho ostrou kritiku poměrů v národních gardách, kam noví členové vstupovali častěji z prospěchářství, než ze skutečného vlastenectví.
    Pan Skalický nás překvapil také nečekaným tématem, jímž byla poezie na hřbitově. Nešlo jen o specifickou atmosféru místa posledního odpočinku, ale o skutečné verše, pocházející z místních náhrobků. Některé si můžeme přečíst ještě dnes, protože jsou novějšího data, ale v zápiscích administrátora Kubíčka z Podsrpu se zachovaly i takové, které by jinak po přestavění náhrobků byly zapomenuty. Dříve bývaly napsány na světlé omítce ve výklencích pomníků, tak jak to můžeme vidět ještě dnes např. v Albrechticích nad Vltavou. Kromě těchto veršů jsme si mohli poslechnout i modlitbu za duše v očistci, kterou nám ze starého textu přečetl přítel pana Skalického básník Vít Kremlička.

    Při našich cestách do přírody se rádi pohybujeme v blízkosti Strakonic, ale líbí se nám i delší výlety do vzdálenějších míst. Na takové cesty už poslední dobou nemůžeme zvát důchodce pana Chána, protože by pro něj byly příliš namáhavé. Je to škoda, protože každé setkání s ním je pro nás hezkým zážitkem a příležitostí k poučení, ať se jedná o botaniku, zoologii nebo i vlastivědu a historii. To, co při kratších cestách zastane pan Chán hravě sám, na to nás ostatních ochranářů musí být víc – někdo zná hlavně zoologii, někdo stromy, někdo květiny, atd. Navíc se nám nedaří zúčastňovat se akcí v plném počtu. Každá posila je tedy vítaná, protože bychom chtěli vyhovět zájmu veřejnosti a vést procházky i výlety co nejlépe. Měli jsme proto velkou radost, když se naše řady rozrostly o nového průvodce, pana Františka Langmajera z Katovic. Jeho předností je nejen výborná znalost krajiny, ale i velká všestrannost – může nás vodit po málo známých cestách a zákoutích, při přestávkách všelicos zajímavého vyprávět nebo dokonce předčítat svoje veselé i poetické povídky, kromě toho umí i vyřezávat, kreslit, atd. atd. Ale hlavně má hezký vztah k lidem i k přírodě a ten je z toho všeho nejdůležitější.

Domluvili jsme se, že z těch akcí, které František povede, bude pořizovat zápis on sám – děkujeme mu tedy za první (a hned velice vydařený) výlet a předáváme mu slovo:

    Dne 15.9.2007 jsme se sešli na autobusovém nádraží ve Strakonicích, abychom podnikli výlet za památnými stromy Zdíkovska. Průvodcem byla moje maličkost. Jmenuji se František Langmajer, na Šumavě jsem několik let žil, a proto jsem se k této činnosti nabídl. Každý měsíc bychom se chtěli vypravit na některé ze zajímavých míst.
    Tentokrát se nás sešlo 12. Nastoupili jsme v 7.40 do autobusu (směr Vimperk a Kvilda), který naštěstí nebyl přeplněný. Mohli jsme se pohodlně usadit a už během cesty pozorovat zajímavosti krajiny. Z nich bych rád vyzdvihl „Sudslavickou lípu“, která je vskutku unikátním stromem. Roste asi 6 km od Vimperka a v jejím okolí je zbudována naučná stezka. Zasloužila by si samostatný výlet, stejně jako město Vimperk a jeho zámek, arboretum nebo muzeum. My jsme zde ale přestoupili na klatovský autobus a v 8.42 pokračovali ještě několik kilometrů do Zdíkova.
    Při této příležitosti bych rád poděkoval paní Ivaně Jonové, která připravila pro účastníky výletu zajímavé písemné informace o Zdíkovsku a v několika exemplářích je během cesty rozdala.
    Ve Zdíkově jsme se nejdříve zastavili na náměstí u domu č. 168 s nenápadnou pamětní deskou. Patří slavnému zdíkovskému rodákovi, který byl vynikajícím geologem a paleontologem, univerzitním profesorem a prvním předsedou České společnosti zeměměřičské. Jmenoval se Jan Nepomuk Woldřich a žil v letech 1834 – 1906.
    Uprostřed nádvoří zámku, který je dnes přeměněn na hotel, jsme si ukázali „Zdíkovskou lípu“. Je skutečně pěkná a zdá se, že je v dobré kondici. Po okrajích nádvoří je ještě několik mladších stromů, z nichž jeden je bez olistění a je ořezán na pahýl – patrně po zásahu, kterým se snažili umírající strom donutit ke zmlazení. Bohužel bezvýsledně. Tyto případy se často stávají při nešetrném kopání a následné úpravě terénu kolem stromu, kdy dochází k narušení kořenů nebo k zaasfaltování až ke kmeni.
    Dále jsme navštívili zámecký ostrov, vybudovaný uprostřed umělé vodní nádrže po roce 1867 při přestavbě zdíkovského zámku. Celá jeho plocha byla původně osázena parkem. Z něj dnes již zůstaly jen některé stromy a také vymizelo celé jeho spodní patro. Zvláště bolestný pohled byl na ořezané větve vzrostlé vejmutovky, které žalovaly metrovými pahýly se stékající smolou. Uprostřed parku, krášleného novostavbou jakéhosi pseudopódia, jsme nalezli další památnou lípu. V tomto případě ale nelze mluvit o dostatečné péči, ač by se to dalo vzhledem k označení „Chráněný strom“ očekávat. Lípa je silně vyhnilá. Polovina koruny už chybí a zlom je bez ošetření. Rozlomením koruny vznikly praskliny pokračující dutým kmenem až k zemi. Po jedné straně tak hrozí vypadnutí části kmene pod tíhou zachovalé spodní větve. Do kmene silně zatéká. Urychlený odborný zásah v podobě zastřešení zlomu, sepnutí kmene a zákroku proti hnilobným procesům by ale zcela jistě prodloužil této lípě značně její život. Není to totiž strom, který by už ztratil svoji vitalitu. To jsme zjistili podle vnitřních kořenů, které spouští dutinou k zemi. Je to zajímavý úkaz a jasná známka toho, že se ještě chce prát o život.
    Celý tento park by si zasloužil citlivý odborný zásah. Prošli jsme ho kolem dokola a pak jsme zamířili k „Lisu“. Asfaltová cesta nás vedla kolem zahrádek, rodinných domků a několika starých roubenek ven ze Zdíkova. Pošmourné dopoledne se začalo vyjasňovat a navíc nás potěšil i pohled na koně v ohradách a krása šumavské krajiny. Bohužel jsme se setkali i s lidskou necitelností, když jsme viděli elektrický ohradník upevněný na stromech v aleji pomocí háčků zašroubovaných přímo do jejich kmenů. Kdy už my lidé pochopíme, že stromy to taky bolí?!
    Přišli jsme do lesa a za chvíli jsme už uviděli, jak se před námi bělá kaple „U Lisu“ – cíl naší cesty. Zasvěcena sv. Marii, stojí zde nad pramenem, dnes už upraveným, a nezapře stejný rukopis architekta jako zdíkovský zámek z období konce 19. století. Ve stejnou dobu zde vznikl i lesopark, jehož zbytky lze ještě jasně rozpoznat. Dokonce je zde znovu upravena hlavní cesta s lavičkami. Jako perla se zde, mezi jinými zajímavými stromy, skví skupina tří starých buků. Nejmohutnější z nich má v obvodu kmene téměř 5 metrů. Potkat se s takovým velikánem je vskutku úchvatný zážitek.
    Vůbec celý lesopark by si zasloužil podrobnější prohlídku, a to jak z pohledu dendrologa, tak i botanika a zahradního architekta, neboť jsou zde pozůstatky terénních úprav a malých nádrží. To přináší velmi pestré a specifické podmínky a bohatství ve všech formách života.
    Asi o 300 m výše po cestě jsme viděli původní hájovnu „U Lisu“ a obdivovali jsme důvtip lidí, kteří dokázali žít v souladu s přírodou. Zde ve výšce 830 m nad mořem nás přivítal malý „ráj“ na Zemi. Při okraji lesa je rozloženo několik stavení a u nich sady, jejichž ovoce není jen tak ledajaké – pro jablka z „Lisu“ jezdívali lidé z Kvildska a Borovoladska už začátkem minulého století. Sem tam roste u stavení vzrostlá lípa či dub. Tím vším se vine cesta a u ní stojí na kamenném podstavci kříž. Ze všeho cítíš lidskou ruku a ještě jiný, vyšší dotek. Zrak bezděky stoupá vzhůru a hruď se plní hrdostí. Ach, jak je krásná ta naše česká zem. Kdy už se podle toho k ní naučíme chovat?!
    Dále naše kroky vedly prosluněnou krajinou podél cesty na „Zábrodí“. Tudy panstvo ze zámku jezdívalo kočárem do lesoparku. Dnes je z ní jen úvoz zarostlý náletovými stromy a křovím. Bohužel, či bohudík, těžko říci. Některé stromy, které zde tvořily původní alej, se dosud zachovaly a je na ně velmi pěkný pohled. „To nejlepší nakonec“, praví staré pořekadlo. I pro nás to platilo. Na konci této „zámecké cesty“, těsně nad Zdíkovem na nás čekal nádherný javor klen. Koruna už dostávala zlatý nádech a pod ním jsme uviděli velký litinový kříž. Podle dokonale vyčištěného terénu a údržby kříže bylo znát, jak si toho místa lidé váží. Nebyl to mrtvý symbol, ale vnímal jsem z toho živoucího „ducha krajiny“. Když pak ještě k tomu připočtu tóny flétny, které nás díky jednomu z účastníků podél této cesty provázely, byl dojem naprosto dokonalý.
    Po krátké přesnídávce jsme sešli zpět do Zdíkova. Z něj jsme se dali po silnici směrem na Masákovu Lhotu. Po obou stranách jsme měli vzrostlou lipovou alej. Jedná se v některých případech o velmi pěkné stromy. Cílem bylo uvědomit si, o co bychom přišli, kdyby byl prosazen slavný „takyzákon“ o plošném kácení stromů podél cest.
    Polní cesta lemovaná zčásti hustým křovím nás zavedla z Masákovy Lhoty do Zdíkovce. Na místním hřbitově jsme pozorovali, jakou krásnou atmosférou klidu může na člověka působit hřbitov plný vzrostlých stromů. Jak scestné jsou takzvané „technické“ důvody, pro které někde tato místa zbavují veškeré vegetace.
    Po krátké zastávce u hrobky vídeňského stavitele Františka Šustra, rodáka z Nových Dvorů, už zbylo jen několik minut do odjezdu autobusu ze Zdíkovského rozcestí do Strakonic (14.58).
    Nejsem odborným pracovníkem ochrany přírody ani znalcem některého přírodovědného oboru (tyto mé mezery naštěstí bohatě zaplnili manželé Hrdličkovi, za což jim z celého srdce děkuji). Chtěl bych ale především umožnit stejně cítícím lidem prožít krásu okamžiku v této požehnané zemi, tak jak ji vždy prožívám já.

    V úterý 25.9.2007 jsme měli smůlu na počasí. Měli jsme procházku po dlouhé době domluvenou zase s panem Chánem a těšili jsme se na něj, zvlášť když ještě v pondělí bylo pravé babí léto. Jak to ale poslední dobou je skoro pravidlem, změna nastala rychle a byla výrazná – na srazu se nás sešlo jen 10 a byli jsme zmoklí a prochladlí hned na začátku. Pan Chán nepřišel, a tak jsme se museli do parku v areálu nemocnice, kam jsme měli namířeno, vydat bez něj.
    Nemocniční park je docela hezký, ale málokoho napadne jít tam na procházku. Při cestě do nemocnice zase na něj nikdo nemá tu správnou náladu, a tak zůstává stranou zájmu. Pozorovali jsme i špatný stav některých stromů, které by si zasloužily odborné ošetření. Co se týká druhového složení, je zde poměrně pestré a je vidět, jaké listnáče a jehličnany byly v které době oblíbené. Vedle lip, dubů, javorů a jasanů nechybějí tisy, zeravy, břízy, ozdobné smrky, vejmutovky, javory jasanolisté, topoly, ale viděli jsme například i málo známou babyku nebo javor tatarský. V poslední době byly babyky zrovna ve Strakonicích na několika místech vysazeny (např. v Želivského ulici), ale dříve jsme je znali spíš z vyjmenovaných slov, než od vidění.
    Park u nemocnice nebyl naším jediným cílem. Měli jsme připravené i jedno překvapení na závěr, protože jedna z účastnic procházky nás pozvala na svou zahrádku schovanou mezi domy nedaleko parku. I přes nevlídné pošmourno jsme měli pocit, jako bychom se ocitli v úplně jiném světě, daleko od městského ruchu a špíny. Nevěděli jsme, co dříve obdivovat, jestli důmyslné sesazení jednotlivých druhů květin a zeleniny připomínající principy přírodních zahrad, nebo zápraží s hezkou kamennou dlažbou, nebo několik venkovních bonsají, nebo nádržku obydlenou čolky, nebo třeba smokvoň obsypanou zralými fíky. Ukazování a povídání nebralo konce, takže jsme nakonec mohli být rádi, že bylo tak chladno a mokro – jinak by naše lítost, že už je pozdě a musíme končit, byla ještě mnohem větší…

    V sobotu 13.10.2007 jsme podnikli další výlet s panem Františkem Langmajerem, tentokrát za pamětihodnostmi Husinecka. Zápis pořídil i tentokrát František, a tak mu předáváme slovo:
    Sraz byl v 9.20 hod. před turistickou mapou na strakonickém nádraží ČSAD. Nejvíce nás potěšila účast pěti dětí. Dokonce se našel i jeden benjamínek s vlastním vozidlem. Autobus do Vlachova Březí (volarský spoj) odjížděl v 9.35. Vážně nevím, jak to ten pan řidič udělal, ale naskládal nás do již téměř obsazeného autobusu všech 29 i s kočárkem.
    Cesta naštěstí trvala jen půl hodiny, takže se i v poněkud stísněném prostoru dala dobře vydržet. Velice nám ji zpříjemnilo, když se asi z polovičky osazenstva vyklubal pražský studentský pěvecký sbor Besharmonie jedoucí na "Mezinárodní sborový festival hudebního romantismu". Jako správní umělci využívali každou chvíli k dolaďování hlasů, a tak jsme si vyslechli část jejich repertoáru. Nakonec nás pozvali na odpolední vystoupení. Jelikož neexistují náhody, jednalo se o koncert k poctě Zdeňka Lukáše pořádaný, kde taky jinde, než v Husinci - cíli i naší cesty.
    Ve Vlachově Březí jsme nejdříve navštívili místní židovský hřbitov. Na něm v nejstarší části uprostřed vzácných náhrobků ze 17. století stojí "Davidův strom". Jedná se o javor mléč, a to jeden z největších exemplářů tohoto druhu u nás. Obvod stromu je 425 cm, výška 25 m a obvod koruny 25 m. Stáří se odhaduje na 260 let. Kmen se dělí na sedm hlavních kosterních větví, takže připomíná sedmiramenný židovský svícen "menoru" - symbol naděje. Teď na podzim je navíc ještě rozzářený žlutou barvou svého listí. Celý prostor hřbitova je pěkně upraven a dává příležitost k zastavení a rozjímání.
    Poté naše kroky vedly ke křížové cestě z roku 1851, obnovenou a zrestaurovanou v roce 1997. Na jejím vrcholu stojí kaple sv. Ducha z 18. století. Celá křížová cesta je zasazena do aleje věkovitých stromů, převážně lip. Mnohé z nich už jsou duté, poznamenané časem a na několika místech jsme viděli čerstvě odlomené větve. Nicméně jsou to stromy - osobnosti. Každý z nich má svůj charakter a člověk se před nimi musí zastavit a sklonit v tichém úžasu. Kolik jen vitality, důstojnosti a pokoje vyzařuje z těch zprohýbaných, ošlehaných bytostí. Bylo nám mezi nimi krásně a tak je jistě i zvířatům, broukům a ostatním, kteří v nich nacházejí svůj domov. My sami jsme viděli z pěti metrů kunu a o kus dál veverku.
    Dalším zastavením pro nás bylo náměstí. Je velmi pěkně zrekonstruované s novým dlážděním. Zde jsme si něco řekli o historii Vlachova Březí. Osada s původním názvem Březí vznikla v 13. století a patřila vladykům z Březí. Pak přešla do majetku Malovců z Malovic a počátkem 15. století dostala dnešní jméno po Vlachu z Malovic. V 16. století povýšil Ferdinand I. Vlachovo Březí na městys. Městem se stalo pak roku 1868 a znovu 10.10.2006. Posledním šlechtickým rodem vlastnícím Březí byl rod Herbersteinů.
    Přímo na náměstí se nachází barokní kostel Zvěstování Panny Marie s největším zvonem Karlem z roku 1592, dále několik dalších architektonických památek, nádherná lípa atd. Také jsem upozornil účastníky výletu na zajímavost, že právě toto náměstí bylo místem natáčení filmu "Drahé tety a já".
    Nedaleko od náměstí v úzké uličce se nachází rodný domek Jana Vlastislava Plánka (1789 - 1965), vlastence, buditele, divadelního ochotníka a přítele F.L.Čelakovského. Nesmírně mě zaujalo vyprávění Viléma Hrdličky, jak tento člověk po celodenní práci v truhlářské dílně bral do ruky brk, aby v dopisech a úvahách dal prostor svému duchu a lásce k národu. Pro nás Strakoňáky je zajímavé, že ve stejné uličce se narodil i pan Václav Chán, vedoucí našich botanických akcí. Stejně jako J.V.Plánek se z Březí velmi záhy odstěhoval a dokonce i jejich strakonická bydliště byla od sebe vzdálena jen několik metrů.
    Další pamětihodností Vlachova Březí je zámek. Jeho dnešní podoba pochází z roku 1698, z doby vlády Ditrichštejnů. Bohužel renesanční fasáda se sgrafity vzala již dávno za své. Dodnes lze ale v jednotlivých částech budovy rozpoznat původní základy barokní či v suterénu i gotické, pocházející z tvrze Malovců z Malovic. U vchodu je osazena deska připomínající návštěvy Jana Nerudy. Z dalších osobností vztahujících se k Vlachovu Březí nesmím zapomenout zednického mistra Jakuba Bursu, který se proslavil svými stavbami ve stylu selského baroka (r. 1831 zde byl přijat do zednického cechu a r. 1884 umírá v chudobinci. Traduje se o něm, že byl osobou vpravdě renesanční. Užíval života naplno a co vydělal, to zase hned pustil. Na místním hřbitově pak ještě odpočívá Vendelín Zbonek (páter Radost z Klostermannova románu Ecce homo).
    No ale pak už jsme museli přidat do kroku a po několika minutách bylo Vlachovo Březí za námi. Cesta vedla mezi sady a poli. Šlo se nám pěkně a moc mě těšilo, jak si všichni užívají hezkého dne. Zvláště na děti byl krásný pohled. Skotačily kolem nás jako kůzlata. Než jsme se nadáli, byl před námi náš další cíl - Chlumany. Je to malá obec, vzdálená od Vlachova Březí 2 km. Uprostřed její návsi stojí kaplička. Kousek od ní se nachází statek čp. 1. Zde do znárodnění sídlil jeden z nejlepších pěstitelských závodů ovocnářských u nás. Firma Ing. Sýkory zde produkovala ovocné štěpy vybraných odrůd v mnoha tisících kusů. Měla i vlastní užitkové sady (mimo jiné zde byl i sad meruněk), několik velkých skleníků a vlastní zasilatelství. Zaměstnávala 5 zahradníků a 7 zahradnických učňů. Mimo to pochopitelně fungovalo i celé hospodářství. Majitel firmy byl v oboru vysoce fundovaný. Napsal odbornou knihu a jeho jméno nese jeden druh třešní. To vše bohužel znárodněním zaniklo.
    Další zajímavou osobou Chluman byl Jan Lád - starosta obce, který po ničivém požáru r. 1913 dopomohl všem 29 vyhořelým k obnovení domu a hospodářství. Zasazoval se o jejich práva a žádal neúnavně o pomoc na všech stranách, takže nejen občanská solidarita, ale i sám stát se musel pohnout k činu a značnou subvencí postiženým pomoci. Kéž by i dnešní starostové uměli vždy takto jednat. Potomci Jana Láda žijí dodnes v obci.
    Nedaleko Chluman kříží státní silnici Vlachovo Březí - Husinec cesta do Budkova. Stojí zde velký kříž a zvláštní opracovaný kámen. Toť upomínka na krutou řež, která se u Chluman udála za třicetileté války, patrně v souvislosti s bitvou u Lažiště. Prchající oddíl čítající asi sto mužů byl v údolí za Chlumany směrem k Husinci dostihnut a pobit. Ještě před několika lety, než zde byl vysázen les, byly po levé straně při cestě z Vlachova Březí do Husince na vrcholku kopce nad Husincem každé jaro znát dva velké obdélníky tmavší trávy. To byly hroby těch nešťastníků. A aby jejich duše našly klid, byl na křižovatce mezi jejich hroby a místem, kde byli pobiti, postaven kříž pro vojáky a ten zvláštní kámen jako pomník jejich velitele. Smutný příběh a ještě smutnější, jak málo jsme se z něj poučili. Kolik mužů i dnes denně po celém světě odchází tisíce kilometrů do válek, aby se už nikdy nevrátili.
    Z Chluman jsme se dále vydali po modré turistické značce do Husince. Cesta se příjemně vine do kopce a otevírá se pěkný pohled na okolní krajinu. Mezi lesíky a poli nás cesta dovedla ke křížku, odkud již po rovince pokračovala k Husinci. První, co jsme spatřili, byl hřbitov a od něj již začínaly první domy a zahrady. V jedné z nich nás zarazil pohled na necitelně seříznuté vzrostlé jehličnany. Škoda, že se občas stromy nemohou natáhnout a plácnout někoho pořádně přes ruku.
    Městečko Husinec leží v údolí řeky Blanice. První zmínky o něm jsou z roku 1359. Vzniklo však pravděpodobně již po roce 1340. Na jeho náměstí se nachází gotický farní kostel Svatého Kříže připomínaný již roku 1359. Do dnešní podoby byl přestavěn v roce 1802. Nedaleko od něj je radnice s pozdně gotickým portálem.
    Největším turistickým lákadlem je ale nesporně památník Mistra Jana Husa. Není sice zcela jistě historicky doloženo, že právě Husinec je jeho rodištěm, pravděpodobnost je však velká. Domek, v němž se nachází památník, se uvádí jako jeho rodný. Na výročí Husova upálení se každoročně konají pietní akty a poutě.
    Z dalších zajímavostí je nutné se zmínit o Husinecké přehradě. Nachází se asi 5 km nad městem na řece Blanici. Patří mezi nejstarší v Čechách (postavena v letech 1934 - 1939). Chrání Husinec před záplavami a má i menší hydroelektrárnu. V dnešní době je hlavním zdrojem pitné vody pro Prachatice. Její rekreační využití také není zanedbatelné. Jak dokonalá je to stavba jsme měli možnost se přesvědčit při povodních v roce 2002. Tehdy hráz vysoká 34 m odolala i náporu obrovské masy splaveného dřeva, která ucpala téměř všechny přepadové otvory.
    Nemůžeme ještě opomenout zříceninu hradu Hus, nacházející se 8 km jihozápadně od Prachatic nad řekou Blanicí. Vystavěn byl po roce 1341. Měl být strážním hradem při Zlaté stezce. V 15. století se na něm ale usídlil loupeživý rytíř Habart Lopata z Hrádku. Roku 1441 už toho měli okolní páni dost a hrad společnými silami dobyli a pobořili. Dnes je z hradu již patrný jen zbytek druhé brány, obvodního zdiva paláce a tesaný příkop. Vidíme další příklad toho, co známe i dnes - každý mocenský nástroj je věcí dvojsečnou a snadno se obrátí proti svému stvořiteli.
    Po krátké prohlídce města jsme již ale spěchali do modlitebny Církve bratrské, abychom vyslechli sborový koncert, na nějž jsme byli pozváni. Sám prostor modlitebny byl zážitkem. Harmonie ducha a hmoty naplněná světlem. A sám koncert nás přímo uchvátil.

Vystoupily čtyři pěvecké sbory:
- Smíšený pěvecký sbor Česká píseň Prachatice
- Pěvecké sdružení Pražské mužské sbory
- Ženský pěvecký sbor Vokální harmonie Hradec Králové
- Studentský sbor Besharmonie Praha

Repertoár se převážně skládal z děl Zdeňka Lukeše, jehož památce byl koncert věnován.
Byl to velice silný a povznášející zážitek. Naplněni dojmy až po okraj, s tóny doznívajícími v nás ještě dlouho po závěrečném potlesku, jsme se odebrali přes řeku na autobusové nádraží. Za mostem na nás z dutiny kaštanu zamával vodník a proti našemu stanovišti se nám ještě podařilo objevit domek s freskami na čelní stěně. O jeho historii mi ale nic bližšího není známo. Takže snad někdy příště.

    Chvíli čekání na nádraží jsme strávili v živém hovoru. Děti si mezi sebou vyměňovaly nasbírané barevné listy a ve zbytku času se naučily starodávnou hru s propletenými prsty a říkankou "Pumpovaly dvě panenky, rozlámaly pumpu…"
    Autobus do Strakonic odjížděl v 16.45 hodin. Před vyhlášením výletu jsme zjišťovali, jestli bývají sobotní spoje přeplněné a jestli si můžeme troufnout jet i ve větší skupině, navíc jsme měli vymyšlený i náhradní program. Nakonec všechno vyšlo dobře. Byl to nádherný den a dlouho bude na co vzpomínat.

    Po velice úspěšných návštěvách kostela Panny Marie Bolestné na Podsrpu, sv. Markéty a hřbitovního kostela sv. Václava (viz zápisy z 12.5.2007, 24.3.2007 a 25.11.2006) jsme měli s naším průvodcem Ing. arch. Mgr. Bc. Jiřím Kupkou, PhD. naplánováno, že se společně podíváme ještě na hrad a do kostela sv. Prokopa. Protože by byla škoda projít zde všechno najednou, sešli jsme se v sobotu 20.10. nejdříve k prohlídce kostela, ambitů a kapitulní síně, přičemž na 10.11. máme domluveno pokračování.
    Účastníků se sešlo zase přibližně 70 (z toho 3 děti), tak jako při minulých akcích. I když většinou jsme už navštívené prostory mnohokrát viděli a mohli jsme si o nich i přečíst (například v 1. díle vlastivědného sborníku Strakonice), prohlížet to vše spolu s výborným znalcem i řečníkem panem Kupkou bylo něco docela jiného. Navíc jsme se dostali i do míst, kam se obvykle nechodí.
    Kostel sv. Prokopa byl založen už na začátku 13. století rodem Bavorů a v průběhu věků prošel mnoha proměnami. Ty jeho části, které se z nejstarších dob zachovaly, byly často přestavovány, a tak se zde prolíná několik různých slohů. Západní kruchta je pozdně románská, stejně jako dnešní sakristie, která vznikla zřejmě na místě původní obranné věže. Po převzetí kostela řádem Johanitů, tj. v polovině 13. století, byla vystavěna 40 m vysoká věž a presbytář, přičemž věž má převážně románský charakter, zatímco presbytář je už raně gotický. Do začátku 14. století byla dokončena gotická hlavní loď, která už měla podobné rozměry jako nyní. Byla mnohem vyšší, protože měla plochý dřevěný strop. Tehdejší stavitelé ještě neuměli tak velký prostor zaklenout – k tomu došlo až za velkopřevora Jana z Rožmberka počátkem 16. století v období pozdní gotiky. Po této úpravě zůstal skryt monumentální půl metru vysoký nápis v omítce na západním průčelí věže, který je dnes vidět už jen při pohledu z půdy. Připomíná Bavora III. (1280/90 – 1318) , který se zasloužil o dostavbu kostela a konventu.
    Mezi lety 1421 a 1694 byly Strakonice sídlem generálních převorů johanitského řádu, což se pochopitelně projevilo i zvýšenou péčí o klášterní kostel. V té době byl už zasvěcen sv. Prokopu, zatímco do 14. století byl spojen se jménem sv. Vojtěcha. Dalším obdobím velkých změn byla druhá polovina 17. století, kdy bylo nutno dát kostel znovu do pořádku po třicetileté válce. Následovaly další úpravy v 18. století, které vnesly do interiéru kostela prvky baroka. Barokní je i převážná část zařízení a výzdoby. Ukázali jsme si hlavní oltář s obrazy sv. Prokopa, sv. Vavřince a archanděla Michaela, dále oltář Nejsvětější Trojice a oltář Neposkvrněného početí Panny Marie, skládací oltář sv. Anny Samotřetí, dva oltáře při čelních zdech lodi (Pietu a Ukřižování), varhany z r. 1892, plastiky (především sošku Pražského Jezulátka a kopii slavné Strakonické madony) a řadu obrazů, z nichž nejznámější je zvětšená kopie malého na dřevě malovaného obrázku Narození Páně. Ten byl za třicetileté války znesvěcen, ale povedlo se ho ukrýt a nakonec se dostal do rukou řádovému generálu bosých karmelitánů, který se zúčastnil spolu s katolickým vojskem Maxmiliána Bavorského bitvy na Bílé hoře. Úspěch v této bitvě byl pak připisován právě zázračné moci tohoto obrazu, který byl na dvou žerdích nesen do boje a byl od těch dob nazýván obrazem Panny Marie Vítězné. Jeho originál už dnes neexistuje – shořel v roce 1833 v Římě při požáru kostela, ve kterém byl od roku 1622 umístěn.
    Autorství některých z obrazů, které zdobí kostel sv. Prokopa, se připisuje tak velkým umělcům, jakými byli Škréta a Brandl, s určitostí však dokázáno není. Stejně tak není jistý původní význam čtyř dřevořezeb umístěných na postranních křídlech skládacího oltáře sv. Anny. Podle pověsti se vztahují k založení strakonického konventu, při restaurování oltáře však byly předělány a jejich původní podoba se nedochovala. První reliéf znázorňuje klečící postavu muže, kterým by mohl být Bavor I. před odchodem na třetí křižáckou výpravu (1189 – 1192). Učinil tehdy slib, že vrátí-li se živ a zdráv a dočká se mužského potomka, vyjádří svůj vděk bohatým obdarováním řádu johanitů. Tomu by odpovídal obsah dalších reliéfů – loučení s těhotnou manželkou, narození syna a nakonec obětování beránka v chrámu. Z různých publikací je známý obraz šesti apoštolů pocházející z konce 14. století, na vlastní oči jej ale spatřil málokdo. Jedná se totiž o část fresek, které původně zřejmě pokrývaly celou západní stěnu kostela a dochoval se z nich pás nacházející se nad kruchtou. My jsme měli štěstí, že jsme se na něj mohli jít podívat, a také jsme se potěšili pohledem do prostor kostela shora z kůru. Velkým zážitkem bylo i nahlédnutí do sakristie, jejíž klenba je zajímavá tím, že nese stopy po dřevěném bednění. Dostali jsme se i do spodní části věže Jelenky (sloužící jako skladiště), kam vedou dvířka na zadní straně kapitulní síně. Všechna tato místa jsou jinak veřejnosti nepřístupná.
    Při prohlídce kapitulní síně jsme byli překvapeni tím, že není jisté, co vlastně v těchto prostorách bývalo. Jejich velikost je v nepoměru s menšími kapitulními síněmi jiných, i významnějších klášterů. Někteří návštěvníci si také teprve při této návštěvě všimli kulatého okénka v zadní části, podobné tomu všeobecně známému, umístěnému nad vchodem. Zadní okénko už nikam neukazuje, protože dnes je za ním šest metrů silná zeď. Podstatnou změnu ve vzhledu strakonického hradu je také zvýšení terénu. Byl postaven na skalním ostrohu, který dnes vypadá nenápadně, ale dříve vystupoval nad soutokem Otavy a Volyňky mnohem výrazněji.
    Do sv. Prokopa byla na konci 18. století přenesena farnost a stal se kostelem děkanským. Dříve tomuto účelu sloužil hřbitovní kostel sv. Václava, a proto se až do dnešní doby zachovala ve Strakonicích tradice václavské pouti.
    Je dobře, že se v kostele i dnes konají bohoslužby a v kapitulní síni se střídají výstavy, koncerty, přednášky a různé slavnosti. Často jsou přístupné i ambity, například vždy při každoroční vánoční výstavě připravené Muzeem středního Pootaví. My jsme si při naší prohlídce ukázali v ambitech hlavně fresky a porovnali jsme jejich různé stáří. Mezi novější patří obraz Panny Marie, která svým pláštěm přikrývá a ochraňuje strakonické obyvatele různých profesí a postavení. K nejstarším patří portrét biskupa na ostění jednoho z okének. Nápadné bílé hvězdy na modrém poli, zdobící strop, jsou až ze začátku 20. století. Vzhled klenutých částí napovídá, že i ambity byly změněny přestavbami – na jedné straně je vidět, jak žebra klenby jsou jakoby utopena ve zdivu. Malý rajský dvůr je dnes hodně zastíněn, ale původně byl světlejší, protože nebyl obklopen tak vysokými stěnami.
    Naše poděkování za velice zajímavou akci patří jak panu Kupkovi, tak Muzeu středního Pootaví a panu děkanovi Viktoru Friedlovi, s jejichž svolením jsme mohli historické prostory této nejstarší části strakonického hradu navštívit. V sobotu 10.11. se podíváme do výstavních síní muzea, na věž Rumpál, do okolí hradu a na nádvoří.

    V sobotu 9.11.2007 jsme se znovu sešli s Ing. arch. Mgr. Bc. Jiřím Kupkou, PhD. před kostelem sv. Prokopa. Tentokrát jsme si chtěli ukázat okolí hradu, nádvoří a prostory muzea. Stejně jako minule (viz zápis z 20.10.2007) se na organizaci akce podílela Šmidingerova knihovna, ZO ČSOP a Muzeum středního Pootaví. Kvůli studenému deštivému počasí jsme se snažili držet se co nejvíc pod střechou, takže jsme náš program museli trochu ošidit.
    Hned na začátku jsme se přesunuli do vstupní haly muzea, abychom si řekli něco o historii hradu. Ačkoliv je tato místnost poměrně velká, málem jsme se do ní nevešli. Bylo nás totiž přes 80 dospělých a 5 dětí. Když jsme si pak prohlíželi jednotlivé místnosti, nevšímali jsme si ani tak jejich celkového vzhledu, ale spíše detailů, protože hrad byl mnohokrát přestavován a takřka nic už dnes není na původním místě. Změnila se nejen poloha i podoba oken a dveří, rozmístění příček nebo síla obvodových zdí, ale dokonce i podlaží jsou často v jiné výšce než dříve.
    V nynější výstavní síni Jelence a v jednom ze sálů jsme mohli obdivovat renesanční dřevěné stropy. Dochovaly se díky tomu, že byly po léta z bezpečnostních důvodů (kvůli obavám z požáru) schovány pod nižším rákosovým bedněním s omítkou a později byly zase odkryty. V jiných místnostech jsou stropy novodobé, sice také dřevěné, ale jen z obyčejných trámů kladených vedle sebe. Jejich směr je nelogicky zvolený podél delších stěn, což se v historii nedělalo. Na zdech jsme mohli tu a tam vidět části původní výzdoby, která byla také po dlouhou dobu zakryta a pak zase obnovena. Všichni si z dřívějších návštěv pamatujeme hlavně vyobrazení jelena nad vchodem do Jelenky, ale ukázali jsme si ještě např. kolo osudu a jiné malby.
    V tzv. velkém rytířském sále jsou novodobé úpravy patrné nejvíce. Místnost je v polovině rozdělena širokým schodištěm, které slouží návštěvníkům muzejních expozic, ale původně zde určitě nebylo. O tom, jak dříve vypadaly schody, si můžeme udělat představu při návštěvě věže Rumpálu. I tam ale už nastalo mnoho změn. Dříve zde byla zřejmě vybudována podlaží spojená dole schody a nahoře žebříky, ochozy vypadaly jinak než dnes (dnešní podoba je z třicátých let a odpovídá tehdejší zálibě v použití železobetonu) a hlavně původně nebyla v patě věže žádná dvířka (ta byla probourána také ve třicátých letech 20. století). Věž sloužila jednak jako hláska, jednak k obraně a útoku při napadení, jednak byla v její dolní části hladomorna. Přístup přímo z nádvoří by byl tehdy jen na škodu.
    Na Rumpál jsme se v tak velkém počtu společně vypravit nemohli, ukázali jsme si tedy jen klenbu v místnůstce pod schodištěm a nahoru vystoupila jen menší skupinka. Z přístupového ochozu jsme měli pěkný výhled na nádvoří, jehož podoba se v průběhu věků také často měnila. V místech, kde je dnes vchod do obřadní síně, bývala například kamenná kašna, v blízkosti Rumpálu byla jedna z dalších věží (dohromady jich i s kostelní věží bylo původně 6) stržená z bezpečnostních důvodů kolem roku 1800, na několika místech byla různá hospodářská stavení. Některé přístavky byly po čase zbourány, jiné naopak vybudovány.
    Nakonec jsme se podívali do klenutého sklepa pod schody do knihovny, kterému se říká Peklo. Je po rekonstrukci a zatím není rozhodnuto, k jakému účelu bude v budoucnu sloužit.
    I přesto, že jsme vynechali procházku po okolí hradu, akce se všem líbila a mnohé z účastníků jistě inspirovala k přečtení některého z písemných materiálů o této pozoruhodné historické památce (např. ve vlastivědném sborníku Strakonice) nebo k rozhodnutí navštívit někdy expozice muzea znovu a vše si prohlédnout v klidu a podrobně. Velký dojem na nás udělalo také to, že i přes řadu změn ve vzhledu všech místností se dodnes zachovaly některé původní detaily. V místnosti, z které se vchází na spojovací ochoz k Rumpálu, jsme například viděli krásný raně gotický žulový portál ze 13. století. Doufejme, že i naše generace po sobě zanechá takové hodnoty, které by dokázaly vzbudit úctu potomků ještě po 700 letech…

Na výlet do Vimperka jsme se vypravili v počtu 8 dospělých a 2 dětí. Zápis pořídil náš průvodce František Langmajer:

    Dne 24.11.2007 jsme se sešli před strakonickým nádražím ČD. V 7.25 hodin jsme odjeli do Vimperka, kde se naše řady rozrostly ještě o dva místní účastníky. Z vimperského nádraží jsme po červené značce zamířili do Pravětína. Cestou jsme si prohlédli kapličku, stojící nad obcí. Krajina je zde členitá, a nebýt mlhy, určitě by se nám otevřely zajímavé pohledy do kraje. Možná někdy během vegetačního období sem ještě vyjedeme. Je zde bohaté zastoupení jak říše rostlinné, tak i živočišné.
    Pravětín je malou poklidnou obcí. Uprostřed podlouhlé návsi stojí kaplička. Na konci obce jsme minuli charitní dům "Klidné stáří" a vedle stojící boží muka. Bohužel i zde už se začíná projevovat nešvar dnešní doby. Rostoucí "pseudosausforky" se plíživě rozlézají do volné krajiny okolo obce. Tam, kde před několika lety ještě rostly květiny a pásly se srnky, dnes stojí okázalé domy. V mnoha případech se pak majitelé předhánějí v nevkusu a velikášství.
    Za obcí jsme opustili červené značení, které přes Veselku vede přímo na Boubín. Vydali jsme se lesní asfaltkou okolo Sklářského vrchu. Nedaleko od okraje lesa začíná naučná stezka vybavená pěkně zpracovanými informačními panely. Jednotlivá zastavení se týkají lesního hospodářství a jeho vlivu na faunu a flóru v chráněné oblasti. Chtělo by to ale příště udělat si na jejich prostudování víc času.
    Cestou nás zaujala práce na regulaci Pravětínského potoka, v místech, kde jsme ho přecházeli. Byla prováděna původním způsobem z kamene a s pažením z neloupaných kulatin.
    Asi po kilometru nás cesta dovedla k Aleji přátelství, památníku vybudovanému v místech pozůstatků Hutě pod Boubínem. Alej je vysázena z mladých lip a dubů. Moc nás potěšilo, že jsou zde snahy o smíření mezi naším a německý národem. Vždyť zde v pohraničí žili vedle sebe Němci a Češi jako sousedé. Chodili spolu do práce i na tancovačky. Ženili se a vdávali navzájem, sedali vedle sebe v kostele.
    Každý z nás si nese v sobě zárodek dobra i zla. Záleží na nás, pro co se rozhodneme. Komu budeme naslouchat, jestli svému srdci, nebo nějakým temným našeptávačům. A to platí dnes jako v roce 1936.
    V okolí Hutě jsou tři památné stromy - dvě lípy a dub. Krásné vzrostlé stromy. Stojí tu jak stráž. Stráž toho, že lidé, když chtějí, dokáží k sobě najít cestu a podat si ruce, přes všechny křivdy, které se udály.
    Odtud se naše cesta stočila po druhé straně Sklářského vrchu zpět do Vimperka. Alena Hrdličková nás cestou učila určovat stromy podle pupenů a pochopitelně nezapřela v sobě ani "knihovnici tělem i duší", takže se řeč stočila i na tuto její velkou lásku. Vilém Hrdlička nás zase upozornil na některé zástupce ptačí říše, kteří by možná jinak i ušli naší pozornosti.
    Do Vimperka jsme dorazili s předstihem, a tak zbyl čas i na mlsání v cukrárně. Pro obě děti, Dominiku a Tomáška, to byla současně i odměna za zdárné zdolání několika kilometrů po zledovatělých cestách.
    Domů jsme jeli opět vlakem. Celý den utekl, ani jsme se nenadáli. Každý z nás si něco odnášel. Něco k poučení. Něco k přemýšlení.

    V sobotu 15.12.2007 jsme se v počtu 12 účastníků sešli na nádraží ČD ve Strakonicích a v 9.12 vyjeli vlakem směr Vimperk. Den byl pěkný. Krajinu zdobil lehký poprašek sněhu a cesta rychle ubíhala. Ve stanici Bohumilice v Čechách - nádraží byl náš cíl. Zajímavostí je zde to, že tato stanice leží až za obcí, kdežto zastávka stejného jména v obci.
    Naučná stezka Sudslavický okruh, kam jsme měli namířeno, začíná kousek od nádraží. Má 26 zastavení a my jsme přišli trochu netradičně od posledního z nich - od slévárny, tzv. Šichtovny. Je tam již zastaven provoz, ale stále kolem ní lze spatřit pozůstatky výroby (zbytky koksu, vápence a i několik bloků surového železa, tzv. "housek"), které se povalují pod přilehlou stříškou. Jako zajímavost bych rád uvedl, že tato dnes již chátrající budova byla do roku 1953 přádelnou vlny. Ještě než jsme dorazili ke stezce, zaujal nás jeden dům stojící vpravo od cesty. Ve dvou výklencích v jeho štítu stojí sochy svatých v téměř životní velikosti. Bohužel o tomto stavení nic bližšího nevíme.
    Od slévárny nás trasa okruhu vedla údolím Volyňky, která si zde pro časté divoké vylévání z břehů vysloužila název "Třeštilka". Přes vodu bylo vidět zbytky mlýna "U Mlynářů". Ve vegetační době by zde jistě botanik zaplesal nad bohatostí údolní nivy. My jsme si zas užívali zimní idylky zalité sluncem. Jen při břehu na nás pokyvovaly vrby a olše.
    To jsme se již blížili ke zlatému hřebu celé stezky. Před námi byl mlýn "Vanických" a Sudslavická lípa. V těchto místech stezka oficiálně začíná. Je zde i informační tabule s podrobným označením jednotlivých zastavení. Samotný mlýn je velmi dobře udržován se zachovalou mlýnicí, ale bez mlýnského kola. Voda k němu byla dováděna v posledním úseku (asi 30 m) vantroky - tj. dřevěným korytem položeným na kamenných pilířích (dosud zachovaných). Na kolo pak dopadala svrchu.
    Vedle stojící Sudslavická lípa je pak jednou z nejstarších a nejrozměrnějších lip v naší vlasti. Ve výšce 130 cm nad zemí její obvod činí 12 m. Její výška je 30 m a stáří se odhaduje na 600 let. Její rozsáhlá dutina je zabezpečena ozdobnou mříží. Korunu pak spínají ocelové pásy a otvory v ní zakrývá šindelová stříška. Vzorný to příklad péče o vzácný strom.
    V celém okolí mlýna, až k železniční trati, jsme nacházeli velké množství ptačích budek. Pan Vilém Hrdlička nám vysvětlil, jak podle velikosti otvoru poznat určení pro jednotlivé druhy.
    Nad tratí pak už naše cesta vedla státní přírodní rezervací "Opolenec". Kolem staré vápenky zrušené roku 1935 (dnes jsou tam jen zbytky rozvalin), přes vyhlídkové místo, stále do kopce. Zašli jsme k prameni a dále vystoupali až na nejvyšší místo naučné stezky (620 m nad mořem). Zde se nachází skupina černých borovic. Z druhé strany vrcholku pak pozůstatky méně veselé - totiž okopy z roku 1938.
    Cesta dolů k trati vyžadovala veškerou naši pozornost. Vrstva čerstvého sněhu vytvořila překrásné, ba přímo pohádkové prostředí. Udržet se na nohou, jak jsem si sám vyzkoušel, byl ale někdy problém. Drželi jsme se pohromadě a na krkolomných místech si pomáhali. Také jsme jeden druhého upozorňovali na ledové krápníky pod převisy a na jiné pozoruhodnosti.
    Kolem pozůstatků těžby vápence nás pěšina dovedla lískovým porostem k trati a krásné skalní stěně pokryté letitým břečťanem. A již tu byla kolmá vápencová skála padající z výše až skoro k trati a v ní zel otvor "Sudslavická jeskyně".
    Tato jeskyně, veřejnosti nepřístupná, je jedním z nejdůležitějších středoevropských nalezišť pozůstatků diluviální zvěře. V roce 1879 zde prof. Dr. J.N.Woldřich nalezl 9 000 kostí a 13 000 zubů glaciální a postglaciální fauny, např. Mamuta, soba, meddvěda, koně, nosorožce, jelena.
    Za jeskyní nás čekalo místo, jehož se mnozí z nás hrozili - obtížné stoupání po namrzlých ocelových schodech. Dávali jsme ale na sebe pozor a z výšky jsme pak měli krásný rozhled na údolí s mlýnem. Ještě i na dalším úseku cesty bylo potřeba notně napnout síly. Díky pomoci některých gentlemanů z našich řad byla i tato obtíž brzy za námi. Hluboce smekám před některými dámami, které vše zvládly naprosto bez problémů, ač nás věkem daleko převyšovaly.
    Dále nás čekala už jen pohodlná procházka s hezkými výhledy a sestup k silnici. Měli jsme do odjezdu vlaku přes hodinu času, a tak jsme se ještě vydali alejí věkovitých stromů do Bohumilic. Zde jsme se zastavili u zámečku a kolem kapličky mezi dvěma překrásnými lípami jsme došli až na hřbitov. Tady nás zaujaly některé náhrobky z počátku 18. století. Kostelík byl bohužel nepřístupný.
    V 15.51 hodin jsme odjeli vlakem zpátky do Strakonic. Výlet se vydařil a již se těšíme na další.

zapsal František Langmajer

    Protože jsme se tuto zimu znovu zapojili do celostátní akce BUTEO, tj. sčítání kání (viz zápisy ze 17.11.2006, 13.1.2007 a 17.3.2007), rozhodli jsme se stejně jako loni přizvat i veřejnost a stejně jako loni jsme si pro listopadovou výpravu vybrali dřívější vlak, který odjíždí do Radomyšle už v 6.32. Stejně jako loni byla proto i nízká účast – sešli jsme se jen čtyři dospělí. Stejně jako loni bylo i nepříjemné lezavé počasí, zkrátka všechno při starém.
    Většině zájemců by vyhovoval pozdější spoj a při jiných akcích k tomu přihlížíme, ale chceme se aspoň někdy přizpůsobit i těm, kdo umí ocenit kouzlo rozednívání. Časně ráno je v přírodě klid, bývá i méně větrno než přes den, každou chvíli můžeme potkat stádo srnek… zkrátka vstávání se vyplatí. Za celou cestu jsme potkali jednoho člověka, jednoho koně, jednoho psa, zato srnek nepočítaně, kání 5 a kromě nich i hodně jiného ptactva jako strnady, kvíčaly nebo poštolku. Měli jsme štěstí i na ledňáčka, což se nám podařilo přesně před rokem také.
Příští termín sčítání bude 19.01.2008.