Výlet do Červené, Podolskému mostu, Temešváru, Struh, Vlastce a Červeného Újezda.

Dne 26. ledna 2020 nás přivítalo mlhavé ráno. Byl to čas, kdy jsme se měli s manželkou opět stát průvodci veřejnosti v rámci výletu pořádaného pro veřejnost ve spolupráci ZO ČSOP Strakonice a pobočky Šmidingerovy knihovny. Ranní mlha a jemný mrazík bez sněhové přikrývky není zrovna nejpříjemnějším počasím na putování s různorodými představiteli veřejnosti. Ta se sešla na strakonickém vlakovém nádraží v počtu 51 účastníků. Cesta vlakem do nedalekých Ražic proběhla na stojáka. Podobně se stalo i v malé vlakové soupravě sympatického modrého vláčku do Červené. Výhledy z oken vlaku toho moc nenabídly. Občas nějaké káně lesní, srnčí a sojky.

Pro mě byla jízda v duchu očekávání na železniční most klenoucí se přes údolí s Orlickou přehradou, resp. Vltavu nedaleko obce Červená. Po úvodním slovu v železniční stanici Červená jsme se na místo plánované potulky rovnou k Podolskému mostu vydali na opačnou stranu. Samotný směr si rozhodl ve své podstatě sám dav. Potom již nešlo jinak než jej vést po červené značce k samotné řece. Ta ostatně nebyla daleko a naštěstí směrem k železničnímu mostu z roku 1889 její břehy prudce nespadají do údolí původního toku. Takže jsme šli v mrazivém písku a někteří z účastníků si vyzkoušeli i naštěstí zmrzlé bahno. Mohli jsme spatřit ruiny stavení, které kdysi stávaly na březích Vltavy. Dnes se zachoval sem tam pouze základ obvodového zdiva, něco cihel a kamení. Zajímavějším bylo spatření původního klenutého můstku na pravém břehu pod chatovou zástavbou nebo znovu objevení roubené studny zakryté drátěnou mříží. Mnozí z účastníků si většinou všimli úlomků lastur měkkýšů. Jednalo se převážně o velevruby malířské nebo škeble říční. Nelze vyloučit, že některé ze zmiňovaných zbytků patřily velevrubu nadmutému. Evě Legátové se podařilo kdesi vyšťourat točenku, kterou jsem doma určil jako točenku kulovitou (Valvata piscinalis). Ještě předtím nám ukázala choroš zimní, rostoucí kdesi u cesty. Pozornější a kolem nás se shlukující návštěvníci mohli pozorovat přelet kormorána velkého. Na místě jsme si pověděli pár drobností o železničním mostu, podívali se na zajímavé pilíře a vydali se zpět. Pro obtížnou průchodnost pravého břehu směrem k Podolskému mostu díky skalním srázům jsme šli stejnou cestou. Pro úplnost je třeba dodat, že koryto řeky Vltavy bylo směrem k železničního mostu sevřeno do skal, které jsou tvořeny povětšinou z biotické a muskovit biotické žuloruly. Před zmiňovaným mostem jsme šli v písku či drobném štěrku ze zvětralé horniny.

V tzv. čekacím času, než se čelo naší skupiny setkalo s jeho zádí, jsme si na přání účastníků pověděli něco o našich původních racích, raku říčním, raku kamenáči a raku bahenním. A také o těch nepůvodních, raku pruhovaném, raku signálním a raku mramorovaném.

Potom jsme cestou skrze smíšený les, v kterém převládala borovice lesní došli k údolí Jetětického potoku. Sestup do jeho nivy byl pro některé z účastníků obtížný, ale nakonec vše dobře dopadlo. Při vyústění potoka, který měl, zdá se, dostatek vody, nás přivítala vodní nádrž nikoliv vodou, ale rozsáhlou písčinou směrem k vodní hladině a rozrušenou kamennou strání směrem do vnitrozemí. I zde jsme mohli uvidět ruiny bývalých stavení obce Podolsko, která je dnes suplována především rekreační zástavbou. Podél vodního toku jsme došli až k řopíku, který vyčníval svou horní částí z vody. O kus dál byl ke spatření skluz pro lodě. U jedné z nich jsem si všiml názvu Zvíkov. Vlastní Podolský most byl již nedaleko. Na suchém dně vodní nádrže v okolí jeho pilířů přibylo již návštěvníků, a tak bylo obtížné vyfotit i prohlédnout si zbývající dva řopíky přilepené k základům a ukotvení bývalého řetězového mostu, který je dnes umístěn na řece Lužnici nedaleko obce Stádlec. Stejně zajímavé bylo všimnout si nápisů, monogramů vyrytých do omítky pilíře Podolského mostu, které jednou zmizí pod vodní hladinou a kdo ví, kdy se opět objeví.

Mnozí z účastníků výletu se vydali již vlastní cestou nebo skončili v nedalekém motorestu na troše občerstvení. Zvídavější si došli na levý břeh vodní nádrže a prohlédli si opět ruiny bývalých stavení a hezký, klenutý most, který je většinou času ukryt pod vodní hladinou. Pod jeho klenbou se skrývaly ledové rampouchy a je škoda, že je tento můstek již poškozen v části bývalé vozovky. Stál by za opravu. V okolí původních stavení se podle malých i větších pařezů nechalo tušit rozmístění tehdejších stromů, které podle tvaru, kůry a zbarvení letokruhů byly zřejmě ovocné. Mírně tomu i nasvědčují i dobové fotografie ze stavby Podolského mostu, kde je někdy možno spatřit kvetoucí stromy.

Pozornější návštěvníci si možná také všimli, že obnažené břehy jsou takřka úspěšně uklizeny a na pravém břehu bylo možno vidět seskupení plastových pytlů s odpadem. Chvála tomu, kde se v této věci angažoval.

To však již nastal čas návratu. Následoval svižnější výstup k silnici a potom cesta vedla do obce Temešváru, kde nás potěšila stavba tamní kaple sv. Josefa, průčelí stavení U Skaláků a opravená budova školy s vyvedenými nápisy Komenský a Štítný. Potom jsme kousek cesty šli lesem, minuly plechový kříž z malovaným Kristem a skrze les, kde se prováděla těžba dřeva. Na pokácených kmenech, převážně smrků si nešlo nevšimnout chodbiček po kůrovci a lýkohubovi. Cestou jsme zaslechli datla černého, který si asi na nedostatek potravy nemohl stěžovat.

Obec Struhy se před námi náhle vynořila, když jsme vyšli z lesa. Tam se nad potůčkem vypínala malá kaplička sv. Jana Křtitele.

Cestou již obloha potemněla a čilejší z nás přichvátli, aby stihli zámeček v Červeném Újezdci, který je za obcí Vlasec ještě za světla. Což se nakonec podařilo většině z nás. Zámeček v Červeném Újezdci nás překvapil svou členitostí architektury, ale i rozlehlostí. Následoval rychlý návrat do Vlastce s chvilkou čekání na vlak a výlet skončil. Dalo by se snad říci, že každý si mohl vybrat to, co jej zajímalo.

O pár dní později:
Z centra ČSOP přišla výzva na akci Ukliďme svět, ukliďme Česko, týkající se části Orlické přehrady. Má se tak stát 15. února 2020 od 9h. Bližší popis je možno nalézt zde. Bude nás také 51? A stihne se to do konce února, než se přehrada začne opět napouštět?

-vh-